Dobrý den, pozoruji u sebe, že mám problém v komunikaci se svými dospělými

dcerami. Pokusím se popsat příklad. Poslední je z této neděle, kdy dcera nahlas

komentovala rozhodnutí svého manžela a dcer, že pojedou odpoledne do kina. Dcera

s tím nesouhlasila. Opakovala to během rozhovoru několikrát, tak jsem ji chtěla (asi

nešikovně) podpořit a řekla jsem ji ať s nimi tedy nejede. Ohradila se a řekla mi, že si

vyřeší sama. Nejsem schopna na tyto negativní reakce odpovídat ani jinak reagovat.

Popravdě nevím jak, po chvíli jsem využila první možné chvíle a odjeli jsme domů.

Podobné to je i s druhou dcerou.

V momentě kdy v jejich hlase i mimice zahlédnu netrpělivost, odmítnutí a podobně,

nejsem schopna reagovat a odnáším si z komunikace hodně nepříjemný pocit, který

přetrvává i několik dní. Při další komunikaci si připadám taková ostražitá a

neupřímná. Je mi to celé hodně nepříjemné. Byla bych velmi ráda za radu, jak toto

zvládat, co ve své komunikaci změnit a vůbec jak celkově k těmto situacím

přistupovat. Zůstává vždy ve mě taková pachuť odmítnutí, nejistota, jak dál. Děkuji za

reakci.

Alena, 63 let

Dobrý den, paní Aleno,

I když rozumím Vašemu rozladění plynoucímu z komunikace s dcerami, je těžké jednoduše

odpovědět, protože neznám bližší kontext vztahů ve vaší rodině. Takže budu odpovídat velmi obecně.

Každý společenský systém (a rodina je takový malý systém), má zaběhlé způsoby komunikace. Ty se

časem upevňují a někdy jedou setrvačně i ve chvílích, kdy podmínky, za kterých vznikaly, již neplatí.

Je otázkou, nakolik je vymezování v chování dcer nepřiměřené a nakolik je v pořádku. Co se vám

subjektivně může zdát jako nepříjemná reakce, může z jiného úhlu vypadat jako zcela legitimní

vymezení hranic, které dcery cítí, že potřebují striktně držet. V souvislosti s tím by mě zajímalo, jaká

je ve vaší rodině kultura respektu vůči hranicím jednotlivých rodinných celků.

Zdá se mi, že dcera si chce uchránit hranice své rodiny (myšleno rodiny, kterou se svým partnerem

založila sama) a nestojí o jakékoli vměšování. Dokázala byste si vzpomenout na období, kdy jste vy

sama založila rodinu? Byla jste jen ráda za rady a doporučení rodičů, jejich podporu nebo jste někdy

také mívala pocit, že je toho už příliš? Vím, je to možná jiná situace, ale v případě, že by se vám

v paměti podařilo nalézt přiléhavé příklady ze svého života, mohlo by vám to snad pomoc pochopit i

dcery.

Jako možnost se nabízí též vyjádřit své pocity nahlas. Myslíte, že by šlo říct něco ve smyslu (a dosaďte

si prosím svá slova i pocity, toto je skutečně jen příklad) „chtěla jsem tě podpořit a ne se plést do tvé

rodiny. Tvojí reakci vnímám jako zbytečně útočnou a je mi to líto. Bylo by pro mě příjemnější, kdybys

mi sdělila, že nechceš mou pomoc jinak, protože já dopředu nepoznám, čím tě podráždím“. Možná,

že podobné vyřčení pro vás není možné a to není špatně. Máte své hranice, které je třeba

respektovat. Ale jde o možnost, kterou doporučuji zvážit. Nahlas říct své pocity a domněnky je

příležitostí pomoc druhému pochopit vaše prožívání a porovnat vaše zamýšlené záměry s jejich

fantazií o tom, čeho svými slovy nebo činy chcete docílit. Zároveň tím zmenšujete škodlivý účinek

„usazování“ neverbalizovaných pocitů a křivd. Zkuste se přitom vyvarovat výčitkám, ty nikdy nikam

nevedou, protože u druhého člověka automaticky často vzbuzují pocit, že se musí bránit, což zavírá

cestu konstruktivnímu rozhovoru.

Jak snášíte podobné chování u jiných lidí? Jinými slovy – ptám se na to, zda frustrace, kterou

prožíváte, nemůže plynout částečně z vaší osobnosti. Stejně tak je možné, že naopak dcery jsou

přehnaně reaktivní a na vaše dobře přednesená a navržená doporučení reagují nepatřičně.

Samozřejmě může se jednat o kombinaci všech těchto věcí.

Aby to nebylo tak jednoduché, kdybych měl možnost s vámi mluvit osobně, ptal bych se na to, co víte

o životě svých dcer. Jsou šťastné ve svých vztazích, v práci, v mateřství apod.? V tom jak jsme

naladěni, a jak reagujeme na lidi kolem, hraje roli celkové emoční rozpoložení, které se hodně

zakládá na pocitu spokojenosti. Reakce dcer nemusí být jen podmíněny jejich zkušeností s rodinnou

komunikací, ale také emoční rozladou plynoucí ze současného života. To znamená, že podráždění

nemusí patřit vám, ale „světu“, na který se zlobí celkově. Podobné lze říct i o vaší citlivosti.

Je to trochu zmatek, vím, ale jednoduchá odpověď neexistuje a ve vašem vztahu s dcerami je příliš

mnoho neznámých než aby se dalo krátce a jasně odpovědět. Proto mou odpověď berte prosím spíš

jako takový jistě nekompletní souhrn toho, co by stálo za to zvážit.

Odpověď uveřejněna na: https://psychologie.cz/poradna/podrazdene-reakce/