Interkulturní páry: Jak psychoterapie pomáhá překonávat kulturní rozdíly ve vztahu

Co skutečně dělá interkulturní párová terapie?

Když se česká žena a indický muž setkávají u večeře, nejde jen o to, zda si vyberou curry nebo goulash. Jde o to, kdo má pravdu, když se nesouhlasí o tom, kdo má v domě rozhodovat, jak se chovat k rodičům, nebo kdy se má oslavovat narozeniny. Tyto rozdíly nejsou jen otázkou zvyků - jsou hluboko zakotvené v tom, jak každý z nich pochopil lásku, povinnost, respekt a svobodu. A právě proto běžná párová terapie často selhává u interkulturních párů. Klasické metody se zaměřují na komunikaci, emoce nebo konflikty, ale neberou v úvahu, že některé konflikty nemají kořeny v osobním chování, ale v tom, jak byl váš partner vychován v zemi, kde se pláčí na pohřbech a v jiné zemi se pláčí jen v tajnosti.

Proč se běžná terapie u interkulturních párů nezdaří?

Terapeut, který nezná rozdíl mezi českým přístupem k nezávislosti a čínským k rodinnému povinnosti, může náhodně označit jednoho partnera za „zavřeného“ a druhého za „kontrolujícího“. Ale co když to není kontrola? Co když to je láska vyjádřená jiným způsobem? V některých kulturách je péče o rodinu znamená přesunout se do jiného města, přijmout špatnou práci nebo vzdát se vlastních snů. V jiných kulturách to znamená podporovat partnera, ale nezásahovat do jeho rozhodnutí. Když terapeut nechává tyto rozdíly bez pozornosti, vytváří se neviditelná stěna. Pár si myslí, že se neumí dorozumět. Ve skutečnosti se neumí dorozumět ve svých vlastních jazycích.

Čtyři klíčové strategie, které fungují

Interkulturní párová terapie neřeší „kdo má pravdu“. Řeší, jak oba mohou mít pravdu. A to dělá pomocí čtyř konkrétních kroků.

1. Aktivní naslouchání a strukturované sdílení - Každý partner má 45-60 minut, aby vysvětlil, jak jeho kultura vnímá lásku, rodinu, čas, konflikt nebo úspěch. Terapeut nezakáže přerušování. Nechává partnera mluvit. A pak řekne: „Můžeš mi říct, co jsi cítil, když ti tvůj partner řekl, že to je normální, že rodiče rozhodují o svatbě?“ Tento krok není o tom, aby se někdo změnil. Je o tom, aby se někdo počul.
2. Narrativa kulturního ponoření - Partneri vyprávějí příběhy z dětství: Jak jste oslavovali Vánoce? Co se stalo, když jste se poprvé zamilovali? Kdo vás vychovával? Kdy jste poprvé cítili, že jste „jiný“? Podle výzkumu z Couples Analytics (2023) tato technika snižuje stereotypy o 63 %. Ne proto, že se někdo naučil nové slovo. Ale proto, že se někdo poprvé setkal s lidskou pravdou, ne s obrazem.
3. Praktické řešení konfliktů - Místo aby se řeklo „musíš se přizpůsobit“, vytvářejí pár nová pravidla. Například: „Na Vánoce budeme trávit čas s mojí rodinou, na čínský Nový rok s tvou.“ Nebo: „Když se budeme hádat, budeme mít 24 hodin na přemýšlení, než budeme mluvit.“ Tato pravidla nejsou kompromis. Jsou kombinací. Jsou novým jazykem, který vytvořili společně.
4. Přeformulování rozdílů jako síly - Místo abyste říkali „máš jiné hodnoty“, říkáte: „Tvoje kultura mě učí, jak být odvážný v rozhodování. Moje mě učí, jak být trpělivý. Společně máme větší nástrojovou skříň.“ Toto je ten moment, kdy konflikt přestává být váhou a stává se křídly.

Které terapeutické přístupy se používají?

Není jedna metoda, která všechno řeší. Terapeuti kombinují techniky z různých škol, aby vytvořili přístup, který funguje pro daný pár.

• Kolaborativní párová terapie (CCT) - Učí páry, že problém není proti sobě, ale proti něčemu, co je mezi nimi. Jako když se dva lidé snaží zavřít dveře, které jsou zablokované - nevadí, kdo je silnější, důležité je, jak společně najdou klíč.
• Vývojový model - Zaměřuje se na to, jak se každý partner vyvíjí jako jedinec i jako pár. Někdo potřebuje více nezávislosti, jiný potřebuje více bezpečí. Terapeut pomáhá najít rovnováhu, která nevyžaduje, aby někdo přestal být tím, kým je.
• Gottmanova metoda - Založená na vědeckém pozorování, co způsobuje, že páry přežívají. Zde se zaměřuje na to, jak se v interkulturním kontextu projevuje empatie, když slova nejsou dostatečná.
• Vztahová terapie Imago - Kombinuje psychologii, duchovnost a vztahové návyky. Učí, že to, co nás v našich vztazích nejvíc trápí, je často odraz toho, co jsme zažili v dětství - a to platí bez ohledu na kulturu.

Co potřebuje terapeut, aby to fungovalo?

Nejde jen o to, že terapeut musí být „tolerantní“. Musí být kulturně humilní. To znamená, že přiznává, že neví všechno. Že nechává klienta vysvětlit svou kulturu. Že se nechá učit. Podle výzkumu z Masarykovy univerzity (2023) je to nejdůležitější dovednost - důvěra vzniká nejen z odbornosti, ale z upřímnosti.

Terapeut musí také umět pracovat v třetím jazyce. Ne vždy je to angličtina. Někdy je to ruština, španělština nebo vietnamština - a to nejen jako prostředek komunikace, ale jako nástroj, který může osvobodit partnera od emocionálního břemene jeho mateřského jazyka. Když český muž mluví o svém strachu před nezávislostí v angličtině, nemusí cítit, že „přiznává slabost“ - může cítit, že se jen baví.

Ale tady je problém: podle průzkumu Českého multimediálního psychologického servisu (2023) pouze 28 % terapeutů v ČR má specifickou přípravu pro práci s interkulturními páry. Většina se učí na vlastní pěst - přes kurzy, knihy nebo zkušenosti. A to je příliš málo.

Co říkají ti, kteří to zkusili?

Na platformě Recenze.cz vyplnilo 42 párů dotazník. 68 % řeklo, že terapie byla „velmi užitečná“ nebo „užitečná“. Ale 23 % řeklo, že „nic nezměnila“.

Proč?

Protože některí terapeuti neznali kulturu. Například česko-ukrajinský pár ukončil terapii po šesti sezeních, protože terapeut „převáděl všechno na stereotypy“. Představte si: ukrajinský muž řekl, že jeho matka je „velmi silná“ - a terapeut to přeložil jako „kontrolující“ a „dominující“. Ale v jeho kultuře „silná matka“ znamená, že přežila válku, vychovala tři děti a dodnes pečuje o rodinu. To není kontrola. To je hrdost.

Na druhé straně česko-čínský pár po deseti měsících terapie vytvořil společný kalendář - kde se slaví české svátky i čínské nové roky. Konflikty o rodinné oslavy klesly o 80 %. Proč? Protože nikdo nebyl „nucen“ měnit. Obě strany byly „vyslyšeny“.

Je to drahé? A kde to najít?

Průměrná cena jednoho sezení je 1 500-2 500 Kč - o 20-30 % více než běžná párová terapie. Proč? Protože terapeut potřebuje více času, více přípravy, více vzdělávání. A to má svoji cenu.

Největší počet poskytovatelů je ve soukromých ordinacích (68 %), pak v neziskovkách (22 %) a u některých univerzitních klinik (10 %). V Praze a Brně je nabídka největší - tam je nejvíce mezikulturních párů. Podle Českého statistického úřadu (2022) vzrostl počet česko-cizineckých manželství z 3 256 v roce 2010 na 5 872 v roce 2022. To je 80 % nárůst. A poptávka po terapii roste stejně rychle.

Chcete-li najít správného terapeuta, zeptejte se:

• Máte zkušenosti s konkrétní kulturou? (např. s čínskou, ukrajinskou, indickou?)
• Umíte pracovat v třetím jazyce? Jakým?
• Jak se připravujete na práci s interkulturními páry? (Kurzy? Čtení? Praxe?)
• Co děláte, když si myslíte, že nechápete nějaký aspekt kultury?

Co se změní v budoucnu?

Do roku 2030 bude podle prof. Petra Kopeckého z Univerzity Palackého mezikulturní kompetence součástí základního vzdělávání všech terapeutů v ČR. Ne proto, že je to trendy. Protože už to není výjimka. Je to běžná praxe.

Už dnes se objevují nové přístupy: hybridní terapie, kde se osobní sezení kombinují s online platformami pro výměnu kulturních příběhů. Testované na 15 párech v roce 2023, tyto platformy snížily kulturně podmíněné konflikty o 73 %.

A co se stane, když se terapeuti naučí pracovat s těmito rozdíly? Všechny vztahy budou silnější. Ne proto, že se lidé naučí „tolerovat“ jiné kultury. Ale protože se naučí respektovat - a v tomto respektu najít novou lásku.

Je interkulturní terapie pro vás?

Není to pro každého. Ale je to pro ty, kteří chtějí víc než jen „přežít“ ve vztahu. Pro ty, kteří chtějí vytvořit něco, co neexistovalo dříve - něco, co je vlastní. Něco, co není ani české, ani čínské, ani indické. Něco, co je vaše.