Sebeúcta: Jak ji rozvíjet a proč je klíčová pro duševní pohodu

Sebeúcta je sebeúcta, schopnost vnímat sebe sama jako hodnotného, důstojného a zasloužícího lásky a respektu, i když se něco nezdaří. Also known as sebevědomí, it není o tom, že jste perfektní — je to o tom, že jste dostatečně dobrý, jen tak, jak jste. Mnoho lidí si myslí, že sebeúcta je něco, co máte nebo nemáte. Ale není to tak. Je to jako sval — čím víc ho cvičíte, tím silnější je. A když ho zanedbáte, začne se ztrácet. A když se ztrácí, začínáte pochybovat o každém rozhodnutí, cítíte se vždycky vinen nebo nedostatečný, a i malé kritiky vás zničí.

Sebeúcta se nevytváří z pohádek o sebevědomí. Vzniká v sebekritice, vnitřním dialogu, který buď podporuje nebo ničí vaši hodnotu. Když si říkáte: „Zase jsem to zmařil, jsem úplný neúspěch“, tak to není jen myšlenka — je to útok na vaši identitu. Ale když si řeknete: „To se mi nepovedlo, ale neznamená to, že jsem špatný“ — tak to je začátek změny. V psychoterapii se s tím pracuje přes emocionální stabilitu, schopnost zůstat v kontaktu se sebou i v momentech, kdy se cítíte zranitelně. Nejde o to, aby vás nic nezranilo. Jde o to, abyste si po zranění neřekli, že jste zničení. A to je právě to, co se děje v terapii, když lidé začínají poznávat, že jejich chyby nejsou identitou.

V našich článcích najdete konkrétní přístupy, jak přesně se k tomu dostat. Víte, že sebeúcta nemůže růst, když žijete v neustálém porovnávání s ostatními? Nebo že sebeúcta nezískáte tím, že se snažíte být lepší — ale tím, že přestanete sebe trestat? V článcích najdete, jak se vypořádat s tím, když vás zavádíte do úzkosti jen tím, že si vzpomenete na vlastní chyby. Jak se naučit rozlišovat mezi kritikou a zničením sebe sama. A jak najít v sobě tu část, která vás stále miluje, i když se vám něco nezdařilo. To, co se tu píše, není teorie. Je to to, co lidé skutečně prožívají v terapii — a co se může změnit, když se začnete k sobě chovat jinak.