Nízké sebevědomí a anorexie: Jak práce se sebevědomím mění léčbu poruch příjmu potravy

Nízké sebevědomí není jen vedlejší příznak anorexie - je její jádrem. Mnoho lidí předpokládá, že anorexie je o tom, jak někdo chce být tenký. Ale skutečnost je mnohem hlubší. Když pacientka říká: „Nemůžu jíst, jsem špatná“, neříká to o jídle. Říká to o tom, že si myslí, že není hodná. A to je ten bod, kde se léčba buď zlomí, nebo se začne měnit.

Proč se sebevědomí jeví jako základní problém

Anorexie není přehnaná starost o váhu. Je to způsob, jak se člověk snaží ovládat něco, co se mu zdá neovladatelné - své vlastní hodnoty. Podle PhDr. Pavly Presslerové, PhD., je anorexie „často maskováním hluboké sebevražedné tendence skrze kontrolu nad tělem“. Když tělo přestane fungovat, když se člověk stává kostí a kůží, je to způsob, jak říct: „Když už nejsem člověk, alespoň jsem něco, co se dá ovládat.“

Studie z Centra NEO (2022) ukázaly, že 87 % pacientek považuje práci s vnitřním kritikem za nejdůležitější část terapie - ne kontrolu kalorií. Vnitřní hlas, který říká: „Nemáš právo jíst“, „Nikdy to nezvládneš“, „Jsi odporná“, není jen náhodným myšlenkou. Je to výsledek let trápení, kdy se člověk naučil, že jeho hodnota se měří tím, kolik jídlu sní - ne tím, jak se cítí, jak se směje, jak se stará o ostatní.

Kognitivně behaviorální terapie: Struktura, která dává nádech naděje

Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je první věc, kterou mnoho klinik nabízí. A má dobrý důvod. U pacientek s anorexií funguje v 60-70 % případů během prvních šesti měsíců. Proč? Protože dává jasné pravidla. Když pacientka ví, že má každý den říct tři pozitivní věty o sobě, nebo že má zaznamenat, kdy ji hlas kritiky napadne, začíná mít kontrolu. Ne nad jídlem - nad tím, jak na sebe myslí.

Terapeuti využívají konkrétní techniky: písemnou práci s vnitřním kritikem, kde pacientka zapisuje, co jí ten hlas říká, a pak ho „přepisuje“ do realistické podoby. Například: „Jsem tucet“ → „Mám tělo, které přežilo trauma, které se snaží přežít. To je silné.“

Struktura KBT je klíčová. Většina pacientek na začátku odmítá práci se sebevědomím - 78 % jich říká: „To je hloupost, já potřebuju jen jíst.“ Ale když se jim dá konkrétní úkol, který nevyžaduje změnu názoru, ale jen akci, začnou věřit. A to je první krok k tomu, aby se začaly měnit i přesvědčení.

Psychodynamická terapie: Když se zpět vracíš k tomu, co se skrývá pod jídlem

KBT funguje, ale někdy to nestačí. Některé pacientky mají hluboké zranění - zanedbávání, zneužívání, rodinné konflikty, které se nevyjadřují slovy, ale tichým odepřením jídla. Zde přichází na řadu krátkodobá psychodynamická terapie.

Podle Hunt et al. (2015) trvá tato terapie 12-25 týdnů a zaměřuje se na jednu věc: spojení mezi tím, co se stalo v minulosti, a tím, jak se dnes chováš k jídlu. „Když jsem děcka, můj otec mi říkal, že jsem příliš tlustá, abych se dívala do zrcadla,“ sdílí jedna pacientka. „Teď, když se podívám do zrcadla, nevidím tělo. Vidím jeho hlas.“

Tato terapie neřeší váhu. Řeší, proč se tělo stalo nepřítelem. A když se toto spojení objeví, změna není jen v jídelníčku - je v celém životě. Studie ukazují, že i když úspěšnost je o něco nižší (50-60 %), efekty trvají déle. Pacientky se nevrací k anorexii, protože už nejsou v útěku. Už vědí, co hledají.

Rodinná terapie: Když celá rodina hraje roli

U dětí a dospívajících je rodinná terapie nejúčinnější. Podle Krche (2005) má úspěšnost až 75 % u pacientek mladších 18 let. Proč? Protože v rodině se často vytvářejí nezdravé role: „Dítě, které musí být dokonalé“, „Rodič, který má všechno pod kontrolou“, „Rodina, která se vyhýbá emocím skrze diskuse o kaloriích“.

Terapeuti v rodinné terapii neříkají: „Přestanete kritizovat tělo.“ Říkají: „Co se stane, když vaše dcera řekne: ‘Mám hlad’?“ A pak sledují, jak rodiče reagují. Často se ukáže, že rodiče nevědí, jak reagovat jinak než: „Ale ty jsi tak tenká, proč jíš?“

Práce se zaměřuje na změnu jazyka. Místo „Nech si toho jíst“ se říká: „Vím, že je to těžké, ale jsem tady.“ Místo „Musíš přibrat 2 kg“ se říká: „Tělo ti potřebuje, abys žila.“

Problém? Rodinná terapie nefunguje, když dítě už nebydlí s rodiči. A to je případ 35 % dospělých pacientek. Pro ně je potřeba jiný přístup.

Nové přístupy: Virtuální realita, ketamin a tělesná práce

Terapie se nezastavila v 90. letech. V Česku se objevují nové metody. Centrum NEO v Praze například používá virtuální realitu. Pacientka si na hlavu nasadí headset a prochází se v simulovaném zrcadle. Nevidí své tělo jako „tucet“ - vidí ho jako tělo, které dýchá, které se pohybuje, které je živé. V prvních šesti měsících má tato metoda 73 % úspěšnost v zlepšení sebevědomí.

Ketaminová terapie je ještě v experimentální fázi, ale výsledky jsou slibné. V klinických studiích 65 % pacientek hlásilo výrazné zlepšení sebevědomí. Ketamin nerozřešuje problém - ale dočasně vypne vnitřní kritika, která je v 92 % případů destruktivní. A to dává prostor, aby se člověk poprvé v životě mohl sebou setkat bez odporu.

Terapie s koňmi, umělecká terapie, mindfulness - všechny tyto metody neřeší váhu. Řeší spojení s tělem. Když pacientka sedí na koni a cítí jeho tep, nebo kreslí své tělo bez hranic, začíná si uvědomovat: „Tohle tělo mě drží. Není mým nepřítelem.“

Co se děje v Česku - a co ne

Od roku 2015 se počet terapeutů specializujících se na práci se sebevědomím u poruch příjmu potravy zvýšil z 127 na 342. To je růst o 169 %. Centra jako NEO, PSYON nebo Sancedetem v 78 % případů zahrnují práci se sebevědomím jako samostatný modul. Cena terapie je o 25 % vyšší než standardní - a to je správně. Je to náročnější, hlubší, delší práce.

Ale kde je problém? V regionálních nemocnicích. Pouze 32 % z nich nabízí specializované programy. Většina pacientek v těchto zařízeních dostane „návod na jídlo“ a „monitorování váhy“. A potom se ptají: „Proč se mi to zase vrátilo?“

Nejsou tam terapeuti, kteří by věděli, jak pracovat s vnitřním kritikem. Nejsou tam nástroje. A nejsou tam peníze. Ministerstvo zdravotnictví to ví. Ale změna přichází pomalu.

Co dělat, když jsi v terapii - a nic se nedeje

Je běžné, že pacientka začne terapii, ale po třech měsících necítí žádnou změnu. To neznamená, že jsi selhala. Znamená to, že terapie nepracuje na tom správném místě.

Pokud ti terapeut měří váhu, ale nikdy se neptá: „Co si myslíš, když se podíváš do zrcadla?“, „Kdo ti říkal, že jsi hodná jen když jsi tenká?“, „Co by se stalo, kdyby ses nejedla celý den?“, pak je terapie neúplná.

Je třeba požadovat jiný přístup. Většina klinik v Česku už má možnost kombinované terapie. Většina terapeutů už umí pracovat s vnitřním kritikem. Pokud ti to někdo nabízí jako „doplňkovou službu“, nechte to. To je hlavní práce. Všechno ostatní je jen doplněk.

Co ti může pomoci už dnes

Nemusíš čekat na terapeutku. Můžeš začít dnes.

• Piš si tři věty o sobě, které nejsou o váze: „Mám dobrý smysl pro humor.“ „Pomohla jsem kamarádce, když měla těžký den.“ „Dokážu plakat a to je silné.“
• Zaznamenej, když tě hlas kritiky napadne: Co říkal? Kdy? Co jsi cítila? Pak napiš, co by řekl někdo, kdo tě má rád.
• Přestan se měřit: Nech si váhu odstranit z domova. Nech si vymazat z mobilu aplikaci na kalorie. Znič to, co ti připomíná, že tvá hodnota je v kilogramech.
• Najdi komunitu: Na Anorexie.cz nebo na Redditu v české komunitě r/psychologie najdeš lidi, kteří to prožili. Nejsi sama.

Nejde o to, aby ses stala „dokonalou“. Jde o to, aby ses stala sebou. A to je největší výzva - a největší vítězství.

Práce se sebevědomím není snadná. Ale je to jediná cesta, která tě opravdu přivede domů - k sobě.