Co když sedíte v terapii, terapeut se na vás dívá a vy... nic neříkáte? Ne že byste neměli co říct, ale že to, co cítíte, se nechce promítnout do slov. A pak přichází ten moment - ticho. Dlouhé, nepříjemné, jako by čas ztuhl. Většina lidí na začátku terapie si myslí, že to ticho znamená, že terapeut neví, co dál. Nebo že oni sami selhali. Ale to je přesně ten omyl, který může terapii zastavit předtím, než začne.
Ticho není chyba, je to nástroj
V běžné komunikaci ticho je nevolno. Přerušení. Neúspěch. V terapii je to přesně opak. Ticho je místo, kde se děje většina práce. Když klient mlčí, neznamená to, že nic neprožívá. Naopak - právě teď se může setkávat s tím, co v běžném životě stále utlačuje: hrůza, smutek, vina, nejistota. A to všechno bez slov.
Podle výzkumu z Karlovy univerzity 65 % psychoterapeutů rozlišuje alespoň čtyři typy ticha. Nejčastější je ticho vyjadřující nejistotu - klient neví, jak začít, co říct, nebo se bojí, že ho někdo nepochopí. Pak je tu plodné ticho - ten, kdy klient hluboce přemýšlí, prochází vzpomínkami, cítí tělesné pocity. A ještě ticho jako symptom - například u klientů s depresemi, kde mlčení není volbou, ale vyčerpáním.
Největší překvapení? 78 % klientů na začátku terapie ticho vnímá jako nepříjemné. Ale po šesti měsících to změní 92 %. Proč? Protože se naučí, že ticho není proti nim. Je pro ně.
Proč se ticho bojíme?
Žijeme ve světě, kde se od nás očekává, že budeme vždy „na to“ - odpovědí, řešením, příběhem. Social media nás naučily, že každý okamžik musí být zaznamenán, sdílen, okomentován. A náhle - v terapii se od vás nečeká nic. Jen sedět. A myslet. A cítit.
To je pro mnohé traumatické. Klientka Marie, 32 let, říká: „Na začátku jsem si myslela, že terapeut prostě neví, co říct. Cítila jsem se trapně. Až po čtyřech měsících jsem pochopila, že to ticho mi dává prostor, abych konečně uslyšela svůj vnitřní hlas.“
Na druhé straně jsou ti, kdo ticho vnímají jako odmítnutí. Zejména lidé s traumatem nebo poruchami osobnosti. Pro ně je ticho připomínkou opuštění, zanedbání, nevědomosti. A to je přesně ten okamžik, kdy terapeut musí být velmi opatrný. Nesprávně použité ticho může zhoršit izolaci, nebo dokonce vést k předčasnému ukončení terapie.
Co dělat, když přijde ticho?
Terapeut nechává ticho, ale nechává ho s účelem. Ne jen proto, aby „něco neřekl“. Ticho je strategické. Podle průzkumu 150 českých terapeutů trvá průměrné ticho v sezení 15-45 sekund. Po 90 sekundách už je vhodné zasáhnout. Proč? Protože po této době se může začít budovat napětí, ne místo pro prohloubení.
Tady přichází na řadu technika, kterou používá 89 % terapeutů: otázka pro prohloubení. Ne: „Co je na tom špatného?“ Ne: „Proč mlčíš?“ Ale: „Co se právě děje v této chvíli?“ Nebo: „Co cítíte, když se ticho rozprostírá?“
Tato otázka nevyžaduje odpověď. Jen umožňuje klientovi, aby se k ní připojil. Je jako návnada pro vnitřní hlas. A často je to právě ta otázka, která otevře dveře k něčemu, co jste dlouho utajovali.
Co terapeut dělat NEMŮŽE
Velká chyba? Vyplňovat ticho svými vlastními příběhy. „Já jsem kdysi taky cítil, že nic nevím říct...“ Tím terapeut přesune pozornost na sebe. A terapie se přemění v rozhovor, ne v cestu k sobě samotnému.
Podle Hill a Knox (2002) je to jedna z nejčastějších chyb začínajících terapeutů. Místo aby klientovi dali prostor, přemění se v „řečníky“. Ale ticho není o tom, co terapeut říká. Je o tom, co klient slyší uvnitř.
Dále - nevyplňujte ticho úsudky. „Vypadáš, že jsi smutný.“ „Je to ticho z únavy?“ Tato tvrzení předpokládají, že víte, co klient cítí. A často se mýlíte. Lepší je: „Vidím, že tu chvíli mlčíme. Mohu se zeptat, co se vám právě honí hlavou?“
Kulturospecifické rozdíly v tichu
Ve Česku je ticho přijímané déle než v USA. Průměrně 32 sekund proti 22. Ale kratší než v Japonsku - tam se ticho může táhnout až 45 sekund. Proč? V české kultuře je oční kontakt při tichu důležitý - 68 % klientů ho preferuje. V anglosaském světě je to jen 42 %. To znamená, že terapeut v Česku může ticho podporovat i tím, že zůstane v kontaktu, aniž by mluvil.
Také online terapie přinášejí nové výzvy. Technické prodlevy se často vnímají jako násilné ticho. Klient si myslí, že terapeut odešel. Nebo že ho ignoruje. Proto je v digitální terapii ještě důležitější jasné vysvětlení, že „ticho“ může být jen technické zpoždění - a že terapeut je stále tam.
Co můžete dělat vy jako klient
Pokud se vám ticho zdá nepříjemné, neváhejte to říct. Nejste zde jen proto, abyste „dobře vypadali“. Jste tu proto, abyste se naučili být s sebou samými - i v tichu.
Tady jsou tři jednoduché věci, které můžete zkusit:
- Před sezením si řekněte: „Ticho není selhání. Je to část procesu.“
- Při tichu se zaměřte na své tělo. Co cítíte v hrudi? V břiše? V krku? Co se děje v rukou? Tělo neklame.
- Pokud ticho trvá déle než minutu a cítíte se ztraceně, řekněte to: „Cítím se trochu zmateně. Můžeme o tom promluvit?“
Podle výzkumu Institutu pro výzkum psychoterapie 85 % lidí, kteří překonali obavy z ticha, říká, že klíčem bylo pochopení: „Ticho je pro mě, ne pro terapeuta.“ A 72 % z nich říká, že ticho začalo vnímat jako „dar času pro sebe“ - po 8 až 12 sezeních.
Když ticho nefunguje
Není pravda, že ticho vždy pomáhá. Pokud máte zkušenost s emocionálním opuštěním, traumatem nebo úzkostí, může vás ticho zasáhnout jako odmítnutí. Pokud se cítíte opuštění, zanedbávaní, nebo „nevidění“ - to je signál. Ne že byste měli terapii okamžitě opustit. Ale že byste měli o tom promluvit.
„Mám pocit, že když mlčím, tak mě nevidíte,“ - tohle je silná věta, která může otevřít novou úroveň terapie. Terapeut, který je schopen slyšet i to, co se neříká, se stává bezpečným místem.
Na druhou stranu - pokud ticho vám dává klid, prostor, místo k přemýšlení, pak je to znamení, že proces funguje. Ne že se „něco stalo“. Ale že se něco zatím neřeklo. A to je důležité.
Co terapeut může udělat na začátku
Podle studie z roku 2021 jen 43 % terapeutů na začátku terapie vysvětlí klientovi funkci ticha. A to je chyba. Když klient ví, že ticho není chyba, ale nástroj, je jeho spokojenost s terapií o 31 % vyšší.
Nejlepší způsob? Jednoduchá věta na začátku: „V terapii bude bývat ticho. Není to chyba. Není to neúspěch. Je to místo, kde se děje většina práce. Budu ho respektovat. A když se budete cítit ztraceně, řekněte to. Společně to zvládneme.“
Je to jako říct někomu: „Když budeme plavat, nebudu vás vždycky držet za ruku. Ale budu tady. A když budete potřebovat, řeknete to.“
Ticho je vlastně největší dárek
Ve světě, kde každý okamžik je naplněn hlukem - oznámeními, notifikacemi, požadavky - ticho v terapii je jedna z mála věcí, které vám dovolí být sami se sebou. Bez toho, abyste museli něco dokazovat. Bez toho, abyste museli odpovídat. Bez toho, abyste museli být „dobří“.
Jan, 45 let, který po letech social media začal terapii, říká: „To ticho bylo jako pokoj, kde jsem konečně mohl být sám se sebou. Bez toho, abych musel něco říkat. Po letech komunikace přes social media bylo to ticho pro mě obrovské osvobození.“
Ticho není nic, co byste měli bát. Je to místo, kde se můžete zase setkat s tím, co jste si zapomněli. S tím, co jste ztratili. S tím, co je opravdu důležité.
A když se vám v terapii přijde ticho - nebojte se ho. Přijměte ho. Je to vaše chvíle. Ne terapeuta. Vaše.
Proč se mi ticho v terapii zdá tak nepříjemné?
Ticho v terapii se liší od běžného ticha. V každodenním životě je považováno za neohrabanost nebo nechápání. V terapii je to místo pro prohloubení. Na začátku se vám to může zdát jako chyba terapeuta nebo vaše selhání. Ale většina lidí si toho vědomí dosáhne až po několika sezeních - když pochopí, že ticho není proti nim, ale pro ně.
Jak dlouho by mělo trvat ticho v terapii?
Průměrně trvá 15-45 sekund. Terapeuti obvykle začínají zasahovat, pokud ticho přesáhne 90 sekund - protože potom se může vytvořit napětí, ne místo pro přemýšlení. Ale důležité je, aby ticho nebylo „vyplněno“ jen proto, že je nepříjemné. Pokud je plodné, může trvat i déle.
Co dělat, když ticho trvá příliš dlouho a cítím se ztraceně?
Můžete to otevřeně říct: „Cítím se zmateně, nevím, co se děje.“ Terapeut by měl reagovat ne tím, že začne mluvit o sobě, ale tím, že se zeptá: „Co se právě děje uvnitř vás?“ To je klíčová otázka pro prohloubení - a je jednou z nejúčinnějších technik v terapii.
Může ticho v terapii zhoršit mé pocity izolace?
Ano, pokud máte zkušenost s emocionálním opuštěním nebo traumatem. Ticho může být vnímáno jako odmítnutí. Pokud se cítíte zanedbávaně nebo neviděně, je důležité to terapeutovi říct. Dobrý terapeut to pochopí a přizpůsobí přístup - například zkrátí ticho, zavede jemnější dotazy nebo zvýší přítomnost.
Proč někteří terapeuti nevysvětlí klientovi funkci ticha?
Někteří terapeuti předpokládají, že klient „pozná“ ticho zkušeností. Ale výzkum ukazuje, že když ticho na začátku vysvětlíte, spokojenost klienta s terapií stoupá o 31 %. To je velký rozdíl. Pokud se vám někdo nevysvětlí, co se děje - máte právo se zeptat. To je součást vašeho práva na informovaný souhlas.