Co můžete očekávat od druhého a třetího sezení psychoterapie

Co se vlastně děje po prvním sezení?

První sezení psychoterapie je často plné nejistoty. Přicházíte s otázkami, strachy, možná i s pocitem, že jste na něco přišli příliš pozdě. Ale co se stane po něm? Když přijdete na druhé sezení, už nejste úplně stejný člověk. Většina lidí si během týdne něco přečetla, přemýšlela, přehodnocovala, nebo se dokonce cítila hůř než předtím. To není chyba. To je přesně to, co terapie dělá.

Neexistuje žádný standardní scénář, jak má vypadat druhé nebo třetí sezení. Každý člověk přináší jiný život, jiné bolesti, jiné vzorce. Ale něco je u všech stejné: po prvním sezení se začíná něco dít uvnitř. Možná jste si všimli, že se vám opakují určité myšlenky - třeba že jste „vždycky dostanete odmítnutí“ nebo že „nikdo nechápe, co prožíváte“. Tyto myšlenky nevymizely. Zůstaly. A teď je terapeut vidí.

Druhé sezení: Začínáte vidět vzorce

Na druhém sezení se terapeut neptá: „Co jste dělali minulý týden?“ Ptá se: „Co se stalo, když jste si toho všimli?“

Možná jste se během týdne zlobili na kolegu, protože vám něco řekl, a najednou jste si uvědomili, že to zní přesně jako, když vás rodič kritizoval v dětství. Nebo jste se vyhnuli hovoru s přítelem, protože jste se báli, že vás nebudou chápat - a pak jste si vzpomněli, že stejně jste dělali u matky. To není náhoda. To je vzorec.

Terapeut vás neobviňuje. Neříká: „To je vaše chyba.“ Říká: „To je něco, co vaše duše naučila dělat, aby přežila.“ A teď se ptá: „Chcete to ještě dělat?“

Na druhém sezení se začíná budovat společný jazyk. Vy říkáte: „Cítím se jako když jsem byl malý.“ Terapeut odpovídá: „A když jste se cítil takhle, co jste dělali, abyste se uklidnili?“ Takhle se začínají odhalovat staré mechanismy - a to je první krok k jejich změně.

Třetí sezení: Už nejste jen pozorovatel

Třetí sezení je často ten okamžik, kdy si řeknete: „Tady se něco mění.“ Ne proto, že jste „vyléčení“. Ale proto, že už nejste jen někdo, kdo se snaží přežít. Jste někdo, kdo začíná pochopit, proč přežívá.

Možná jste přišli s tím, že se neustále cítíte unavení. Na třetím sezení už neříkáte jen: „Jsem unavený.“ Říkáte: „Když se někdo ptá, jak se mám, já odpovím ‚dobře‘, i když je to lež. A pak se cítím hůř, protože jsem se zase přizpůsobil.“

Terapeut vám neříká: „Už to neber tak osobně.“ On vás spíš vede k otázce: „Co by se stalo, kdybyste řekli pravdu?“ A to je rozdíl. Neřeší se, co máte dělat. Řeší se, co by se stalo, kdybyste to neudělali.

Třetí sezení je také čas, kdy se můžete dovolit být hůř. Někdo přijde a řekne: „Poslední dva dny jsem plakal každý večer.“ Terapeut neříká: „To je špatné.“ Říká: „To je důkaz, že něco vás trápí - a teď to máme před sebou. Můžeme to prozkoumat.“

Ne každý se cítí lépe - a to je v pořádku

Na internetu najdete příběhy, kde lidé říkají: „Po prvním sezení jsem se cítil jako nový člověk.“ To se stává. Ale častěji se stává něco jiného.

Možná jste po třetím sezení cítili, že je všechno ještě hůř. že se vám otvírají staré rány, které jste si zavřeli. že se cítíte osamělejší, protože teď víte, že něco je špatně - a nevíte, jak to opravit.

To není selhání. To je právě terapie.

Terapie není jako lék, který vás uklidní. Je to jako výlet do vlastního vnitřního prostoru, kde se něco zničí, aby se mohlo něco nového narodit. A to je bolestivé. Ale bolest není známkou, že se něco špatně děje. Je známkou, že se něco hlubokého děje.

Největší chyba, kterou lidé dělají, je přestat přicházet, když se cítí hůř. To je přesně ten moment, kdy potřebujete terapeutický prostor nejvíc.

Co se děje mezi sezeními?

Terapie nezačíná a nekončí v kanceláři terapeuta. Většina práce se děje mezi sezeními.

Možná jste si všimli, že jste se vyhnuli telefonátu, protože jste se báli, že vás někdo bude kritizovat. Nebo jste si přečetli starou zprávu od někoho, kdo vás zranil, a celý den jste se cítili jako v pasti.

Tyto chvíle nejsou „náhodné“. Jsou důkazem, že vaše duše připravuje materiál pro další sezení. A terapeut to ví. Proto se na některých sezeních ptá: „Co vás dnes napadlo, když jste se probudili?“

Nezapomeňte: každá emoce, kterou zažijete mezi sezeními, je důležitá. I ta, která vás děsí. I ta, která vás zlobí. I ta, která vás zarmucí. Nejsou to „překážky“. Jsou to vodítko.

Neexistuje „správný“ počet sezení

Nikdo vám neřekne: „Potřebujete 12 sezení.“ Někdo se vypořádá s problémem za tři. Někdo potřebuje rok. Obě varianty jsou správné.

Terapie není jako kurzy jízdy na kole, kde po deseti lekcích umíte jet. Je to jako naučit se mluvit sám se sebou. A to trvá, kolik trvá.

Nejde o to, kolikrát jste přišli. Ale o to, zda jste si na sezení dovolili být upřímní. Zda jste se nezdráhali říct: „Nechápu.“ Zda jste se nebojeli říct: „Mám strach.“ Zda jste nezakrývali své pocity slovy jako „všechno je v pořádku“.

První tři sezení nejsou cílem. Jsou vstupními dveřmi. A když jste je projel, už nejste stejný člověk. I když to teď nevnímáte.

Co dělat, když se cítíte ztraceně?

Je v pořádku, když nevíte, kam to vede. Je v pořádku, když vás terapeut něco ptá a vy nevíte, jak odpovědět. Je v pořádku, když se cítíte jako „nějaká špína“ - protože většina lidí, kteří začínají terapii, se cítí takhle.

Neexistuje „dobrá“ cesta, jak se v terapii chovat. Jen jedna pravidla: buďte upřímní. Ať už jste smutní, zlobní, nevěřící, nebo vyděšení - přineste to. Terapeut nečeká na „perfektní“ klienta. Čeká na vás. Pravého vás.

Největší překážka terapie není chybějící peníze nebo čas. Je to strach, že byste mohli být příliš hluční. Příliš bolestní. Příliš skuteční. Ale právě to je to, co terapie potřebuje.