Nejčastější chyba, kterou terapeuté dělají při práci s motivací, je snažit se klienta přesvědčit, že změna je dobrá. To většinou selhává. Klienti neodmítají změnu proto, že jsou hloupí nebo odolní. Odmítají ji, protože jsou ambivalentní. V jedné ruce drží touhu po lepším životě, v druhé strach z toho, co to znamená. A právě tato ambivalence je největším terapeutickým výzvou - i příležitostí.
Co je vlastně motivace, když už to vůbec není o tom, co chce terapeut?
Motivace není něco, co máte nebo nemáte. Není to vnitřní baterie, kterou můžete nabít. Je to dynamický proces, který se mění v každém sezení. Podle Prochaskového transteoretického modelu změny se lidé při změně chování procházejí třemi fázemi: návštěvník, kontemplace a příprava. Většina klientů, kteří přijdou do terapie, je ve fázi kontemplace. Ví, že něco musí změnit, ale zároveň si říká: „Ale co když to nevyjde? Co když to bude ještě hůř?“Na tohle se neodpovídá argumenty. Neodpovídá se tím, že „to je pro tvé zdraví“ nebo „všichni to dělají“. Klienti to slyší jako kritiku. A když se cítí kritizováni, zavřou se. Výzkumy, jako třeba od Ryan a Deciho, ukazují, že skutečná změna přichází jen tehdy, když je motivace intrinsická - když se změna stane součástí toho, kdo člověk je, nejen to, co musí udělat.
Ambivalence není problém - je to základ změny
Většina terapeutů se snaží ambivalenci „vyřešit“. Což je jako snažit se vyřešit deprese tím, že klientovi řeknete: „Ale proč jsi smutný? To je hloupé.“ Ambivalence není překážka. Je to přirozený proces, kdy mozek váží výhody a nevýhody změny. A právě v této váze se rodí pravá motivace.Klíčový přístup je přidat se na stranu ambivalence. Neznamená to, že souhlasíte s tím, co klient dělá. Znamená to, že rozumíte, proč to dělá. „Působí to, že si vědomě volíš to, co ti způsobuje bolest - protože ti dává něco, co ti jinak chybí.“ Takhle se to říká. A když to klient slyší, začne se otevírat. Ne proto, že jste ho přesvědčili. Ale proto, že jste ho pochopili.
Co dělat? Techniky, které skutečně fungují
Není potřeba složitá teorie. Stačí pár jednoduchých, ale mocných technik:- Empatické naslouchání - nejen slyšet slova, ale cítit, co se za nimi skrývá. Když klient řekne „Nemám sílu to změnit“, neodpovídejte „Ale můžeš!“. Odpovězte: „Zní to, jako by to bylo něco, co vás vyčerpává.“
- Otevřené otázky - „Co by se stalo, kdyby jste to změnili?“ nebo „Co byste potřeboval, aby to bylo možné?“
- Reflektivní naslouchání - opakujte, co slyšíte, ale jinými slovy. Klient řekne: „Nemůžu přestat kouřit, jinak bych se zbláznil.“ Vy odpovíte: „Takže kouření je pro vás způsob, jak si udržet klid.“
- „Co je důležitější?“ - Tato otázka je jako klíč. Když klient říká: „Vím, že bych měl ztratit váhu, ale nemám čas.“ Otázka: „Co je pro vás důležitější - zdraví nebo čas?“ Často si sám odpoví, co potřebuje.
Tyto techniky nejsou založené na tom, co říkáte. Jsou založené na tom, jak nasloucháte. A to je ten rozdíl.
Co terapeut musí mít u sebe - nejen techniky, ale i sebe
Výzkum Boharta a Wadeho ukazuje, že to, jaký je terapeut, je důležitější než to, jakou metodu používá. Pokud jste unavení, vyčerpaní nebo se snažíte „zachránit“ klienta, klient to cítí. A pak se uzavře.Nejlepší terapeut není ten, co ví nejvíc. Je ten, co se umí přiznat: „Nevím.“ „To je těžké.“ „Mám pocit, že se to dnes nevydařilo.“
Největší výzvou pro začínající terapeuty je terapeutické vyhoření. Podle průzkumu České psychoterapeutické společnosti z roku 2021 ho zažívá 28 % začínajících terapeutů během prvních tří let. Proč? Protože pracují s lidmi, kteří se nezmění. A když se nezmění, terapeut si říká: „Něco dělám špatně.“
Ale to není pravda. Klient se nemusí změnit hned. Nebo vůbec. A to je v pořádku. Vaším úkolem není změnit ho. Vaším úkolem je být přítomný, když on je připravený. A to může trvat měsíce. Nebo roky.
Kde se to používá? Víc než jen u závislých
Motivační rozhovory nejsou jen pro alkoholiky nebo drogově závislé. Používají se u lidí s poruchami příjmu potravy, u těch, kdo chtějí přestat kouřit, u lidí s chronickými bolestmi, u mladistvých, kteří se odmítají vzdělávat, u zaměstnanců, kteří nechtějí přijmout novou pracovní roli. Dokonce i v soudních systémech - v probačních službách - se tato metoda používá, protože funguje.V Česku ji používá 78 % klinických psychologů podle průzkumu Asociace klinických psychologů z roku 2021. A většina z nich ji používá ne jako samostatnou metodu, ale jako základní komunikační dovednost - stejně jako naslouchání nebo empatie.
Co vás čeká, když se to naučíte
Základní kurz motivačních rozhovorů v Česku trvá 24 hodin (3 dny) a stojí kolem 6 500 Kč. Ale to není všechno. Největší rozdíl dělá supervize. 92 % úspěšných terapeutů říká, že bez pravidelné supervize by to nikdy nezvládli. Proč? Protože práce s ambivalentními klienty je emocionálně náročná. Potřebujete někoho, kdo vás poslechne, když se cítíte bezmocný.Kniha „Motivační rozhovory“ od Millera a Rollnicka v českém překladu (Portál, 2021) je skvělým východiskem. Ale nejde o to, kolik knih přečtete. Jde o to, kolikrát jste se v terapii zdrželi, když jste chtěli říct něco, co si mysleli, že je správné. A místo toho jste jen naslouchali.
Co se děje dnes? A co bude dál?
V roce 2023 vyšla česká aplikace Motivace+, která pomáhá klientům mezi sezeními přemýšlet o své ambivalenci. Pilotní testování ukázalo, že uživatelé se k terapii vracejí o 29 % častěji. To je důkaz, že technologie může podpořit lidskou interakci - ne nahradit ji.Zároveň se motivační přístup spojuje s Acceptance and Commitment Therapy (ACT). Znamená to, že se nejedná jen o to, co klient chce změnit. Ale o to, co je pro něj vážné. Co ho vede? Co ho pohání? A to je větší otázka než „jak přestat kouřit“.
Prof. MUDr. Jan Prášek, DrSc., předpovídá, že budoucnost bude směřovat k personalizovanějším přístupům - kde se motivace bude zkoumat nejen psychologicky, ale i neurobiologicky. Kde se bude vědět, jak mozek každého klienta reaguje na změnu. Ale i tohle bude mít jediný cíl: pojít s klientem tam, kde je, a ne tam, kde by měl být.
Co se stane, když to neuděláte?
Když ignorujete ambivalenci, klienti zůstávají ve fázi kontemplace. Dlouho. Možná navždy. Když se snažíte přesvědčit, získáte odpor. Když se snažíte „přeskočit“ fázi, ztrácíte důvěru.Naopak - když přijmete ambivalenci jako přirozenou část změny, klient se začne otevírat. Změna přijde. Ne proto, že jste ji „vyvolali“. Ale proto, že jste mu dali prostor, aby ji objevil sám.
Psychoterapie není o tom, aby vás někdo změnil. Je o tom, aby se někdo změnil sám. A to se stane jen tehdy, když se cítí pochopený.