Jak pracovat s úzkostí ze změn u PAS: Expozice a vizualizace

Úzkost ze změn je jedním z nejčastějších a nejvyčerpávajících problémů u lidí s poruchou autistického spektra (PAS). Není to jen „nepříjemnost“ nebo „vytrvalost“ - je to hluboká neurologická reakce na narušení předvídatelnosti. Když se změní rutina, přestane fungovat vnímání bezpečí. Tělo reaguje jako by hrozilo nebezpečí. A to i když změna je jen drobná - nová školní třída, jiný čas večeře, přechod z jedné hračky na druhou. Většina lidí si to představuje jako „nepřipravenost“. U PAS je to jiné. Je to úzkost, která se projevuje jako regrese, vyčerpání, agresivita nebo úplné ztichnutí.

Proč změny působí tak silně?

Lidé s PAS často mají v mozku jiný způsob zpracování informací. Nejsou schopni automaticky předpovídat, co se stane dál. Když se něco změní, neví, co je dál. A nevědění = nebezpečí. To není fóbie. To je přežití. Studie z časopisu Journal of Autism and Developmental Disorders (2021) ukazují, že 78 % jedinců s PAS trpí významnou úzkostí z nečekaných změn. Pro ně je každá nová situace jako kdyby se změnila gravitace. Někdo říká: „Proč se tak rozčílíš kvůli tomu, že jsi měl jiný oběd?“ Ale pro ně to není o obědě. Je to o tom, že se změnilo všechno, co znali.

Standardní kognitivně-behaviorální terapie (CBT) má u PAS úspěšnost jen kolem 35 %. Proč? Protože se snaží měnit myšlenky - ale u PAS je problém ne v myšlenkách, ale v těle. V senzorickém přetížení. V neschopnosti zpracovat nový vstup. Expoziční terapie s vizualizací je jediná metoda, která přímo řeší tento problém. A má úspěšnost až 65 %.

Co je expoziční terapie a proč funguje?

Expoziční terapie je jednoduchá: postupně vystavíš člověka tomu, čeho se bojí. Ale u PAS to není jako u lidí bez autisma. Nemůžeš ho poslat do obchodu, kde je hromada lidí, a říct: „Zvládni to.“ To by bylo traumata, ne léčba. Musíš začít s tím, co je bezpečné. A to je vizualizace.

První krok je vytvoření vizuální hierarchie změn. Například: přechod ze základní školy na střední. Místo abys řekl: „Zítra jdeš na novou školu.“ uděláš 7 kroků:

1. Fotografie budovy školy (bez lidí)
2. Fotografie budovy se školními zvuky (zvuk zvonku, kroky)
3. Video z chodby školy (bez lidí)
4. Video z chodby s jedním studentem
5. Video z chodby s 3 studenty
6. Navštívení školy s jedním učitelem (bez třídy)
7. Navštívení školy s třídou (krátká návštěva)

Každý krok trvá 5-15 minut. Nikdy nejdeš dál, pokud se člověk necítí klidně. Používáš anxiety thermometer - 10bodovou škálu, kde 1 je „nemám žádnou úzkost“ a 10 je „chci utéct“.

Když je úzkost pod 3, jdeš dál. Když je nad 5, zastavíš se. Nebo se vrátíš o krok zpět. Důležité je: nejde o to, abys změnu „zvládl“. Jde o to, abys se naučil, že se nezhroutíš, když se něco změní.

Vizualizace: když slova nestačí

Mnoho lidí s PAS má problém s verbální komunikací. Nebo s abstraktními představami. „Představ si, že jsi v škole.“ To pro ně neznamená nic. Ale fotka? Video? 3D model? To ano.

Podle výzkumu Methis s.r.o. (2023) použití fotografií nebo videí před reálnou expozicí snižuje úzkost o 40 %. Proč? Protože mozek má čas zpracovat informaci. Vizualizace je jako „předehra“ pro realitu. Když vidíš fotku třídy, kde budeš sedět, tělo si říká: „To už jsem viděl. To neznamená nebezpečí.“

Nejlepší nástroje jsou:

• Fotografie z míst, která se změní (třída, koupelna, školní jídelna)
• Krátká videa (1-2 minuty) z těchto míst
• Piktogramy s popisky: „Dnes jdu do nové třídy - to je moje nová lavice“
• Aplikace jako „Social Stories Creator“ nebo „Autism Adventures“ - vytvářejí personalizované příběhy s obrázky

Na fóru ZA SKLEM o.s. (2023) rodič sdílí: „Po šesti měsících používání fotografií nové školy se úzkostné epizody snížily z 20 týdně na 2-3.“ Klíčové bylo: konkrétní obrázky. Ne ilustrace. Ne kreslenky. Fotografie.

Co dělat během expozice?

Vizualizace není jen „ukázat obrázek“. Je to proces. A během něj musíš mít nástroje, jak uklidnit.

Nejúčinnější techniky pro okamžitou regulaci:

• 5-4-3-2-1 technika: „Vidím 5 věcí, cítím 4 věci, slyším 3 zvuky, voním 2 vůně, chutnám 1 věc.“ Tato technika přesměruje mozek z úzkosti do těla.
• Hluboké dýchání 4-7-8: Vdech 4 sekundy - zadržení 7 sekund - výdech 8 sekund. Opakuj 3x.
• Senzorická regulace: Těžká deka, stlačování, vibrační hračka, sluchátka s šumem.

Každá expozice musí začít a končit s jednou z těchto technik. Tělo potřebuje vědět: „Tohle je bezpečné. Tohle je kontrola.“

Co se stane, když to uděláš špatně?

Nesprávně provedená expoziční terapie může způsobit traumata. To je pravda. A to nejen teoreticky. Na Facebook skupině „Rodiče dětí s PAS ČR“ (2023) uživatelka napsala: „Expozice bez přípravy způsobila u mé dcery regresi. Trvalo 3 měsíce, než se vrátila na původní úroveň.“

Proč? Protože příliš rychle. Protože nebyla vizualizace. Protože nebyla podpora. Expoziční terapie není „vytrvat“. Je to „přizpůsobit se“.

Klíčová pravidla:

• Nikdy nepřeskoč krok.
• Nikdy nepřeskoč tempo.
• Nikdy nezačni bez vizuální podpory.
• Nikdy nezapomeň na uklidňovací techniky.

Je to jako učit dítě plavat. Nezačneš v oceánu. Začneš v koupeli s rodičem. A pak v bazénu. A pak v jezeře. Až se cítíš bezpečně.

Co dělat, když nejsi terapeut?

Ne každý rodič má přístup k terapeutovi. A ne každý terapeut má školení v této oblasti. Podle České lékařské komory (2023) pouze 32 % klinických psychologů v ČR má specifické školení pro expoziční terapii u PAS.

Takže co můžeš udělat jako rodič, učitel nebo opatrovateľ?

1. Identifikuj změny: Co ti dítě bojí? Nový školní den? Změna oběda? Nový učitel?
2. Vytvoř vizuální plán: Najdi fotky, udělej jednoduché obrázky, napiš krátké věty.
3. Společně se podívej: „Podívej se, to je nová třída. To je tvůj stůl. To je dveře.“
4. Použij techniku 5-4-3-2-1: Před a po každé expozici.
5. Neříkej „Neboj se“: Řekni: „Je to v pořádku, že se bojíš. Já tě podporuju.“

Nejde o to, aby dítě „překonalo“ úzkost. Jde o to, aby se naučilo, že se nezhroutí, když se něco změní.

Co je nového v ČR v roce 2025?

V roce 2023 Ministerstvo zdravotnictví zavedlo nový standard péče, který explicitně uvádí expoziční terapii jako doporučenou metodu pro úzkost ze změn u PAS. To je velký krok.

V lednu 2024 začala na 1. LF UK klinická studie s názvem „Expoziční terapie s podporou virtuální reality“. První výsledky ukazují, že VR snižuje úzkost při prvním kontaktu se změnou o 45 % oproti fotkám. Znamená to, že dítě může „navštívit“ novou školu ve VR, než vůbec vyjde z domu.

Společnost NeuroTech CZ měří srdeční rytmus během expozice. Když se srdce zrychlí, systém zpomalí expozici. To je přesně to, co potřebuješ: data, ne domněnky.

Problém? Chybí terapeuti. Ministerstvo školství odhaduje, že do roku 2025 potřebujeme vyškolit dalších 500 terapeutů. Poptávka roste o 12 % ročně. Nabídka ne.

Co je největší chyba?

Chyba není v metodě. Chyba je v tom, že ji považujeme za „nástroj pro děti“. Expoziční terapie s vizualizací funguje u dětí, dospělých, lidí s vyšším stupněm podpory - i u těch, kdo neřečí.

Je to o předvídatelnosti. Je to o bezpečí. Je to o tom, že tělo nezažívá každou změnu jako útok.

Největší chyba je: „Nechme ho zvyknout.“

Ne. Nech ho poznat, že změna neznamená nebezpečí.

A to je všechno. Ne více. Ne méně. Jen krok za krokem. S obrázky. S klidem. S podporou.