Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s psychoterapeutem se často zdá jako náročný moment. Mnoho lidí se bojí, že budou muset přiznat něco, co nechápou sami, nebo že budou hodnoceni. Ale skutečně se to tak nechodí. Úvodní anamnéza není soudní proces. Je to úvodní anamnéza - klíčový krok, který vám pomůže najít cestu ven z tíže, kterou nosíte. A terapeut, který ji provádí, nechce vaše chyby. Chce pochopit, jak jste se dostali sem, a proč vás to dnes trápí.

Co vlastně anamnéza je?

Anamnéza není jen seznam otázek. Je to příběh, který vytváříte společně s terapeutem. Z řeckého anamnésis znamená „vzpomenutí“. A právě o vzpomínky jde. O vaše předchozí zkušenosti, o to, jak jste se vyvíjeli, jaké vztahy vás tvarovaly, jaké události vás zranily nebo zneužily. V psychoterapii to není jen o tom, co se stalo. Je to o tom, jak to vás ovlivňuje dnes - ve vašich myšlenkách, emocích, chování.

Nejde o to, aby terapeut zaznamenal všechno, co jste zažili. Je to o tom, aby pochopil, co vás dnes drží. A pro to potřebuje jasný obraz - nejen o vašem problému, ale o vašem celém životě.

Co se terapeut ptá - a proč?

Terapeut se během první schůzky ptá na pět klíčových oblastí. Každá z nich má svůj účel. Nejsou to náhodné otázky. Každá je jako kousek skládačky, která vám pomůže najít celý obrázek.

1. Současný problém a jeho vývoj

„Co vás přivedlo sem?“ Tato otázka zní jednoduše, ale je základem. Terapeut chce vědět, co se děje právě teď. Kdy se problém poprvé objevil? Jak se měnil? Byl to náhlý záchvat, nebo pomalé zhoršování? Jak na to reagujete? Kdo vám pomáhá? Kdo vás nerozumí?

Tady nejde jen o popis příznaků. Jde o to, jaký vztah máte k vlastním citům. Pokud řeknete: „Mám úzkost, ale nechápu, proč“, terapeut ví, že je potřeba pracovat na pochopení. Pokud řeknete: „Vím, že je to zbytečné, ale nemůžu to zastavit“, ví, že je tu konflikt mezi vědomím a emocí. Tyto detaily určují, jaký přístup bude fungovat nejlépe.

2. Osobní anamnéza - vaše zdraví a léčby

„Máte nějaké fyzické nebo psychické onemocnění? Byli jste někdy hospitalizováni? Užívali jste nějaké léky?“

Tady se terapeut neptá, aby vás odsoudil. Ptá se, protože tělo a duše jsou propojené. Například chronická bolest může vést k depresi. Antidepresiva mohou způsobit zvýšenou úzkost. Některé léky ovlivňují spánek, což pak ovlivňuje vaši odolnost. Pokud jste dříve měli záchvaty, epilepsii, nádor, nebo jste prošli operací - to vše může být součástí příběhu. A pokud jste už někdy byli v terapii, terapeut chce vědět, co pomohlo, co ne. To mu dává vodítko, co vám může pomoci znovu.

3. Rodinná anamnéza - kde jste přišli

„Jaké jsou zdravotní problémy vašich rodičů, sourozenců? Byli někdo v rodině s návyky, depresemi, úzkostmi?“

Nejde o to, že byste „dědili“ depresi jako oči. Jde o to, že rodina vás učí, jak se chovat, jak vnímat svět, jak reagovat na bolest. Pokud váš otec měl úzkost a vždycky se uklidňoval alkoholem, můžete si nevědomě převzít stejný způsob, jak se vypořádat s tlakem. Pokud vaše matka trpěla depresemi a nebyla schopná vás podpořit, můžete dnes cítit, že jste „nepřijatelní“, když potřebujete pomoc. Rodina je první škola života. A terapeut chce vědět, co jste tam naučili.

4. Sociální anamnéza - kde žijete a s kým

„Kde bydlíte? S kým? Máte někoho, kdo vás podporuje? Jaká je vaše práce? Jaká je vaše finanční situace?“

Tady se terapeut neptá, jestli máte auto nebo byt s výtahem. Ptá se, jestli máte bezpečný prostor, kde můžete být sami. Jestli máte někoho, kdo vás slyší, když se rozpláčete. Jestli máte peníze na léky, nebo jestli se musíte rozhodnout mezi jídlem a terapií. Jestli vaše práce vás vyčerpává, nebo vám dává smysl. Všechno toto ovlivňuje, jak dobře se vám daří zvládnout terapii. Pokud žijete v napjatém prostředí, kde se každý den křičí, terapie bude mít větší šanci, když budete moci v klidu přemýšlet. A to znamená, že terapeut musí vědět, co máte za podmínky.

5. Současné fungování - jak se vám daří žít

„Jak se vám daří spát? Jíte? Můžete se soustředit? Máte přátele? Můžete dělat věci, které dříve bavily?“

Toto je vaše aktuální „základna“. Terapeut potřebuje vědět, kde jste teď. Pokud spíte jen 3 hodiny, nejíte, a nemáte sílu vyjít z domu - to je jiný stupeň než když jen máte nějaké závraty a ztrátu zájmu. To mu pomůže určit, jak rychle potřebujete pomoc, a jak intenzivní terapie bude potřeba. Taky to dává bod, odkud se můžete měřit. Když za tři měsíce budete spát 6 hodin a jíst pravidelně, víte, že se pohybujete dopředu.

Proč je to tak důležité?

Mnoho lidí si myslí, že terapie je jen o tom, „vyprávět o problémech“. Ale bez anamnézy to není terapie. Je to jen povídání. Anamnéza je to, co převádí povídání na léčbu.

Bez ní terapeut neví, zda je problém výsledkem traumatu, genetiky, sociální izolace nebo fyzického onemocnění. Bez ní může zvolit špatnou metodu. Například kognitivně-behaviorální terapie je skvělá pro úzkost, pokud máte jasný myšlenkový vzorec. Ale pokud je vaše úzkost kořenem v dětském zanedbání, potřebujete psychodynamický přístup. Anamnéza vám to řekne.

Podle výzkumu na 1. lékařské fakultě UK v Praze je správně provedená anamnéza zodpovědná za 34 % nižšího rizika neúspěšné terapie. To znamená: pokud se terapeut ptá správně, máte téměř třetinu větší šanci, že se vám bude dařit.

Co se děje ve vaší hlavě během rozhovoru?

Většina lidí si během první schůzky myslí: „Zním blbě?“, „Myslí si, že jsem šílený?“, „Měl bych to říct?“

Terapeut to ví. A proto se snaží neptat přímo. Neříká: „Byl jste někdy zneužíván?“ Ale ptá se: „Jaké byly vaše vztahy s dospělými, když jste byl malý?“ Neříká: „Máte deprese?“ Ale ptá se: „Jak dlouho už necítíte, že je něco v pořádku?“

Takhle se vytváří bezpečí. Když se ptáte přímo, lidé se zavřou. Když se ptáte přímo, nechávají se ovlivnit tím, co si myslí, že chcete slyšet. Ale když se ptáte o příběhu, o vztazích, o pocitech - začnou mluvit. A to je ten klíč.

Co vás může zdržet?

Někdo se bojí, že „to nebudou chápat“. Nebo že „to není tak špatné jako u jiných“. To je nejčastější překážka. Ale terapeut neporovnává. Neříká: „To je malé.“ Neříká: „To jsem už slyšel.“

Právě proto, že každý příběh je jedinečný. Tři lidé mohou mít stejnou úzkost. Ale jeden ji má z nejistoty o sebe, druhý z pocity viny, třetí z toho, že nikdy nebyl slyšen. A terapeut to musí poznat. Pokud se vyhnete odpovědím, protože si myslíte, že „to není dostatečně důležité“ - ztrácíte šanci, aby vám někdo opravdu pomohl.

Co se stane po anamnéze?

Po 60 až 90 minutách, když se všechny otázky zodpověděly, terapeut vám řekne: „Děkuji. Teď vím, o čem jde.“ A pak vám řekne, co dál. Může říct: „Tady máme případ, kde bych doporučil kognitivně-behaviorální terapii.“ Nebo: „Vaše příběh se blíží psychodynamickému modelu, takže bych navrhoval delší proces.“ Nebo: „Zatím potřebujete léčbu, která se zaměří na fyzické příčiny - navrhuji, abyste se nejdřív podíval na lékaře.“

A pak vám řekne: „Můžeme začít?“

To je okamžik, kdy se rozhodujete. Ne o tom, jestli jste „dostatečně špatní“. Ale o tom, jestli chcete, aby vám někdo pomohl pochopit, proč jste tak, jak jste.

Je to jen jedna schůzka?

Ne. Anamnéza není jednorázový proces. Je to začátek. V průběhu terapie se budou otázky opakovat - ale jinak. Když budete mluvit o vztazích s partnerem, terapeut se znovu zeptá na vaše vztahy s rodiči. Když se budete bát ztráty, připomene si, co jste řekli o dětském zanedbání. Anamnéza se rozvíjí s vámi. Je to živý dokument.

Moderní terapeuti v Česku používají i digitální nástroje. 42 % z nich má software, který jim pomáhá sledovat změny. Ale to neznamená, že počítač rozhoduje. Stále je to člověk, který naslouchá. A to je to, co se nemůže zautomatizovat.

Závěr: Anamnéza je první krok k sobě

Úvodní anamnéza není o tom, aby vás někdo „vyšetřil“. Je to o tom, aby někdo s vámi začal hledat odpovědi. Je to první krok k tomu, abyste přestali být obětí svých příběhů a začali být jejich autory.

Když se vám podaří říct terapeutovi, proč se cítíte tak, jak se cítíte - už jste na cestě k volnosti. Ne proto, že jste „vyřešili“ problém. Ale proto, že jste ho konečně pochopili.