Stojíte v obchodě, najednou se vám zrychlí tep, začnete dýchat rychleji, cítíte, že se vás chytá krk, a myslíte si: „To je infarkt. Umřu.“ Srdce buší jako buben, nohy se vám chvějí, máte pocit, že ztrácíte kontrolu. A pak se to zase ustaví. Jako by nic nebylo. Ale víte: to se znovu stane. A nevíte, kdy. To není jen nervozita. To je panická porucha.
Panická porucha není jen „příliš velký strach“. Je to fyzická a psychická bouře, která přichází bez varování. V Česku jí trpí přes 3 % dospělé populace - to je téměř 300 tisíc lidí. Mnozí z nich nejdou k lékaři, ale kardiologovi, pneumologovi nebo neurologovi. Čekají roky, než zjistí, že problém není v srdci, plících ani mozku, ale v mozku - v jeho způsobu, jak zpracovává strach.
Co se vás skutečně děje během panického ataku?
Panický atak není žádná „přehnaná reakce“. Je to autonomickej systém, který se rozjel jako hasicí systém v domě, kde není požár. Tělo vás varuje před neexistující hrozbou. Srdce buší rychleji, protože mysl si myslí: „Běž!“ Plíce se rozšiřují, protože mysl říká: „Potřebuješ více kyslíku!“ Závratě? To je krev, která se přesměruje do svalů. A ten pocit, že umřete? Je to váš mozek, který překrývá normální tělesné reakce s nejhoršími scénáři - „to je smrt“, „to je infarkt“, „to je mozková příhoda“.
Největší chyba? Vyhnout se tomu. Když se cítíte špatně, nejdete do obchodu, do metra, na schody, do davu. A to je přesně to, co poruchu posiluje. Každýkrát, když utíkáte, váš mozek si říká: „Vidíš? Tohle je nebezpečné. Musíš utéct.“ A tak se strach roste. A s ním i počet ataků.
Proč léky nejsou řešením - a proč psychoterapie ano
Mnozí pacienti začnou s léky. Benzodiazepiny - jako například alprazolam - působí rychle. V pár minutách se cítíte klidněji. Ale co se stane za týden? Tělo se k nim přizpůsobí. Potřebujete větší dávku. A pak ještě větší. A najednou jste závislí. Nebo se vám léky nezdaří. Nebo vás trápí ospalost, závratě, problémy s pamětí.
Antidepresiva, jako jsou SSRI, fungují lépe v dlouhodobém horizontu, ale jejich účinek se objeví až po 3-6 týdnech. A i když příznaky zmírní, neřeší, proč se vůbec panické ataky objevují. Zatímco léky potlačují příznaky, psychoterapie řeší příčiny.
Podle výzkumů v Česku má kognitivně behaviorální terapie (KBT) úspěšnost 70-90 %. To znamená, že téměř každý devátý pacient, který KBT dokončí, se zcela osvobodí od panických ataků. A to bez léků. Bez závislosti. Bez opakování.
Kognitivně behaviorální terapie: Jak to vlastně funguje?
KBT není „hovor o dětství“. Není to „proč jsi taký smutný“. Je to praktická, vědecky ověřená metoda, která vás učí, jak přestat být vězněm vlastního mozku.
První krok je edukace. Terapeut vám vysvětlí: „To, co cítíš, není smrt. Je to panika. A panika je neškodná, i když se to nezdá.“ To zní jednoduše. Ale když to poprvé slyšíte, když vás to přesvědčí, že „to není infarkt“, je to jako první světlo ve tmě.
Druhý krok: kontrola dechu. Když se začnete dýchat rychleji, tělo si myslí, že jste v nebezpečí. KBT vás učí dýchat pomaleji - 4 vdechy, 6 výdechy. Přesně tak, jak to děláte, když spíte. A najednou se zrychlený tep zpomalí. Závratě zmizí. A vy si říkáte: „To jsem zvládl.“
Třetí krok: interoceptivní expozice. To zní složitě, ale je to jednoduché. Terapeut vás vede k umělému vyvolání příznaků paniky - zrychlené dýchání, rotace hlavy, běh na místě. Cílem není způsobit paniku. Cílem je ukázat vám: „Vidíš? Když to uděláš, neumřeš. Neztratíš kontrolu. Prostě se to stane. A odejde.“
Čtvrtý krok: expozice do vyhýbaných situací. Pokud se vyhýbáte metru, terapeut vás provede do metra - nejdřív s ním, pak samostatně, pak s přítelkyní, pak sám. Každýkrát, když přežijete, váš mozek se učí: „Tohle není nebezpečné.“ A postupně přestáváte být vězněm svého strachu.
Co se děje v hlavě pacienta během terapie?
Nejčastější myšlenka: „Když se to znovu stane, nebudu to zvládnout.“ KBT vás učí: „Nemusíš to zvládnout. Stačí, že to přežiješ.“
První sezení je těžké. Mnozí pláčou. Mnozí se cítí zklamání. „Tohle se nemůže změnit.“ Ale po 4-6 týdnech se něco změní. Nejsou to velké změny. Je to jen to, že když se vám zrychlí tep, neříkáte si: „Umřu.“ Říkáte si: „To je panika. Už jsem to zažil. Už to přežil.“
Jeden pacient z Olomouce, který trpěl 2 roky, mi řekl: „Po 10 sezeních jsem poprvé vstoupil do obchodu, když jsem cítil, jak se mi zrychluje tep. A neutekl jsem. A nezavolal jsem pohotovost. A za 10 minut to prošlo.“ To není zázrak. To je věda. A to je výsledek.
Proč mnozí terapie neukončí - a co to znamená
85 % lidí, kteří dokončí plný cyklus KBT (12-20 sezení), hlásí výrazné zlepšení. Ale 55 % lidí přeruší terapii dříve. Proč? Protože je to těžké. Protože se musíte vystavit tomu, co se bojíte. Protože se vám chce utéct. A protože terapeut neříká: „To je v pořádku.“ Říká: „Tohle je krok, který potřebuješ udělat.“
Největší chyba? Hledat terapeuta, který vás jen „uklidňuje“. Někdo vás 6 měsíců poslouchá, říká: „To je těžké“, „Vím, jak to cítíš“, a pak vás nevede nikam. To není KBT. To je „pohovor“. A pohovor nemění život.
Pravý terapeut vás neuklidňuje. Vás vede. Vás učí. Vás vystavuje. A vás nechá, abyste to zvládli sami.
Co se děje po terapii?
Po dokončení KBT se lidé nevracejí k lékům. Nevyhýbají se situacím. Nepláčou v autě před obchodem. Místo toho se učí: „Když se cítím špatně, neznamená to, že je něco špatně. Znamená to, že můj mozek přehání.“
Největší změna? Ztráta strachu ze strachu. Když už nebojíte, že se vás chytne panika, přestáváte být jejím vězněm. A pak se život znovu otevírá. Můžete cestovat. Můžete být v davu. Můžete spát bez obavy, že se probudíte v pánvi.
Podle dat České psychologické společnosti je v Česku přes 400 certifikovaných psychologů, kteří se specializují na úzkostné poruchy. A jejich počet roste o 7 % ročně. Lidé přestávají být stydí se svým strachem. A začínají hledat skutečné řešení.
Když se rozhodnete začít
Nečekejte, až se to zhorší. Nečekejte, až vás převezou na záchranné vozidlo. Nečekejte, až se vám někdo řekne: „To je jen psychika.“
Panická porucha není znamení slabosti. Je to znamení, že váš mozek se naučil přehánět. A může se naučit přestat.
První krok: najděte terapeuta se specializací na KBT. Ne na „obecnou psychoterapii“. Ne na „vztahovou terapii“. Na KBT. To je klíč.
Druhý krok: připravte se na to, že to bude těžké. Ale neznamená to, že to nejde.
Třetí krok: věřte tomu, že to, co cítíte, není smrt. Je to panika. A panika se dá vyléčit.
Nejste sami. A nejste nemocný. Jste jen člověk, který se naučil bát se toho, co není nebezpečné. A to se dá změnit.