Stojíte v terapeutické místnosti a říkáte: „Můj Bohem mi říká, že to mám snést.“ Co terapeut s tím udělá? Přeskočí to? Odkáže vás na kněze? Nebo se s vámi o tom opravdu promluví? V Česku, kde přes 70 % lidí označuje sebe za nevěřící, se tato otázka často ignoruje. Ale skutečnost je jiná: psychoterapie se postupně učí s vírou žít - ne jako s problémem, ale jako s částí lidského života.
Co se skrývá za tím, že klient přináší Boha do terapie?
Většina lidí, kteří přijdou do terapie, nechce jen „vyřešit problém“. Chtějí najít smysl. A ten smysl pro mnohé je spojený s náboženstvím nebo duchovním prožíváním. Podle výzkumu z roku 2023, který zahrnoval 42 českých terapeutů, 78 % klientů přináší do sezení témata spojená s vírou, modlitbou, osudu nebo zážitky nadpřirozeného. To není jen náhoda. V době, kdy svět působí jako chaotický, kdy nejistota vládne, lidé hledají oporu. A ta opora často není v kognitivních technikách, ale v modlitbě, v kříži, v meditaci nebo v přesvědčení, že „vše má svůj důvod“.Freud měl pravdu? Nebo jen měl špatný čas?
Sigmund Freud považoval náboženství za „kolektivní neurózu“. Pro něj bylo víra způsob, jak se vyhnout skutečnosti - jako dítě, které si vytváří příběh, aby se nebojelo temnoty. Ale Freud měl špatný čas. Jeho svět byl světem, kde náboženství bylo převážně institucí, která ovládala životy - ne světem, kde lidé hledají vlastní duchovní cestu. Dnes už nejde o to, jestli je Boha, ale o to, jak se s ním lidé vypořádávají. A to je právě to, co terapie může pomoci.Tři přístupy terapeuta k víře - a který je ten správný?
Výzkum O. Pechové z roku 2011 (stále citovaný v české praxi) ukazuje, že terapeuti reagují na duchovní témata třemi způsoby:- Ignorují je - 12 % terapeutů. „To není můj obor,“ říkají. Ale co když je to přesně to, co klient potřebuje vyřešit?
- Odkazují je na kněze nebo imáma - 31 %. To je lepší, ale ne vždy vhodné. Klient nemusí chtít jít do kostela. Může mít zkušenost s násilím ve jménu víry. Nebo se prostě nechce s nikým o tom bavit.
- Integrují je do terapie - 57 %. Toto je ten správný směr. Ne tím, že by terapeut promluvil o Bohu, ale že se nebojí říct: „Co to pro tebe znamená, že ti Bůh říká, že to máš snést?“
Co je zdravá spiritualita - a co nezdravá?
Není všechna víra stejná. Někdo najde v modlitbě klid, někdo v ní hledá odpovědnost za své selhání. Jiří Motl, psychoterapeut a autor, rozlišuje dvě formy duchovnosti:- Zdravá spiritualita - posiluje vnitřní svobodu, umožňuje odpustit, přijmout sebe, najít smysl i v bolesti. Například: „Můj Bůh mě nekárá, ale vede.“
- Nezdravá spiritualita - vytváří pocit viny, závislost na autoritě, potřebu se „ospravedlnit“ za to, že jsi člověk. Například: „Jsem hříšník, protože jsem se rozvedl.“
Co když je terapeut věřící?
Představte si: terapeut je křesťan. Každou neděli chodí do kostela. Myslí si, že víra je důležitá. A teď má klienta, který je ateista. Co dělá? Výzkum BM Grunta z roku 2023 ukazuje, že 45 % křesťanských terapeutů se cítí rozpolcení. Chtějí pomoci. Ale bojí se, že by mohli „vynucovat“ svou víru. A právě to je klíč: terapeut nemá věřit za klienta. Má pomoci klientovi najít jeho vlastní pravdu. To znamená, že křesťanský terapeut může říct: „Já si myslím, že víra může pomoci. Ale co pro tebe znamená?“ - a pak se zmlkne. A čeká. To je profesionální neutralita. Ne nevěra. Ne věra. Ale pozornost.Co může terapeut dělat, když klient mluví o Bohu?
Neexistuje žádný „správný“ návod. Ale existují praktické kroky:- Nesnažte se vyřešit Boha. Neříkejte: „Boh není reálný.“ Neříkejte: „Bůh tě miluje.“
- Zajímejte se o vliv. „Jak ti to pomáhá?“ „Co se stane, když to přestaneš věřit?“ „Kdo ti to řekl, že Bůh takhle myslí?“
- Respektujte i pochybnosti. Někdo říká: „Já věřím, ale už nevím, jestli je to pravda.“ To není problém. To je výzva. A terapeut má být ten, kdo to s ním projde.
- Nepředpokládejte. Náboženství neznamená jen křesťanství. Může to být buddhismus, islám, pohanské tradice, nebo vlastní systém, který klient vytvořil. Nezavírejte se v kultuře.
- Neptejte se jen, když klient začne. Ptěte se, když se to zamlčí. Někdy se klient zmlkne, když se zmíní o Bohu. To je signál, že se bojí, že ho terapeut nechápe.
Co se děje v české psychoterapii dnes?
V roce 2023 se 28 % z 1 852 registrovaných psychoterapeutů v Česku hlásilo, že aktivně pracuje s duchovními tématy. To je dvojnásobek oproti roku 2015. Katedra psychologie náboženství na Univerzitě Palackého v Olomouci pořádá konference už 15 let. Univerzita Karlova od roku 2024 nabízí volitelný kurz „Spiritualita v psychoterapii“. To není trendy. To je odpověď na skutečnou potřebu.
Je to tedy všechno o tom, že „všechno je v pořádku“?
Ne. Psychoterapie neřeší, jestli je Bůh. Neřeší, jestli je věčný život. Neřeší, jestli je modlitba účinná. Psychoterapie řeší, jak se člověk cítí, když věří - nebo když přestal věřit. Jak se cítí, když se mu zdá, že ho Bůh opustil? Jak se cítí, když se mu zdá, že ho Bůh trestá? Jak se cítí, když mu někdo řekl, že je hříšník, protože má zájem o muže? To jsou otázky, které se neřeší v kostele. A ani v knize o kognitivní terapii.Co je vlastně psychoterapie, když se dotýká duchovnosti?
Je to místo, kde se člověk může bát. Místo, kde se může ztratit. Místo, kde se může ptát: „Proč jsem tu?“ - a nebojí se, že mu někdo řekne: „Protože jsi hříšník.“ Psychoterapie není náboženství. Ale někdy je jediným místem, kde se duchovní otázky mohou dotknout - bez soudů, bez kázání, bez výhod. A to je její síla.Může terapeut mluvit o Bohu s klientem?
Terapeut nemůže vést klienta k vlastní víře, ale může se s ním o víře bavit. Klíčové je, aby se ptal, ne aby věřil za něj. Například: „Co pro tebe znamená, že Bůh říká něco takového?“ nebo „Jak se na to cítíš?“ - to je terapeutický přístup. Ne „Bůh tě miluje“ nebo „To je iluze“.
Je spiritualita součástí duševního zdraví?
Ano, pokud je zdravá. Zdravá spiritualita pomáhá lidem najít smysl, přijmout svou bolest, odprostit se a být v klidu s sebou samotným. Nezdravá spiritualita - ta, která vytváří vinu, strach nebo potřebu dokonalosti - může být příčinou úzkosti, depresí nebo sebeviny. Psychoterapie neřeší, jestli je Bůh, ale jak víra ovlivňuje život člověka.
Proč se někteří terapeuté vyhýbají tématu víry?
Protože se bojí. Bojí se, že nebudou vědět, co říct. Bojí se, že se přidají k náboženskému výkladu. Bojí se, že klient bude chtít, aby se stal „náboženským terapeutem“. Ale hlavně - bojí se, že se dotknou toho, co je pro ně samotné nejvíce nebezpečné: vlastní nejistota. Víra není jen téma klienta. Je to i zrcadlo terapeuta.
Může terapeut mít vlastní víru a být profesionální?
Ano. Ale musí mít jasnou hranici. Terapeut s vlastní vírou musí umět rozlišit: „To je moje přesvědčení“ a „To je tvůj zážitek“. Není potřeba skrývat svou víru, ale není potřeba ji vynucovat. Nejlepší terapeut není ten, kdo nemá víru. Je ten, kdo nechá klienta najít svou.
Co dělat, když klient chce, aby terapeut modlil za něj?
Terapeut by neměl modlit za klienta. To je překročení hranice. Může říct: „Nechápu, proč chceš, abych za tebe modlil. Co by to pro tebe znamenalo?“ - a pak se zaměří na to, proč klient chce, aby někdo jiný „zabral“ jeho odpovědnost. Toto je často příznak hlubšího problému: pocitu bezmoci nebo strachu, že si sám nevystačí.