Sociální fobie není jen strach z veřejného vystupování. Je to hluboký, zatvrzelý strach, že ostatní tě hodnotí, kritizují nebo se ti smějí - i když se to vůbec nestává. Lidé s touto poruchou často vypadají jako tiše zamyšlení, nebo se úplně vyhýbají schůzkám, přednáškám, dokonce i nákupům. Ale pod tímto vyhýbáním skrývá se něco víc: chybějící dovednosti. Ne že by nevěděli, co říct. Ale nikdy je nevyučili, jak to dělat. A proto se cítí jako cizíci ve vlastním životě.
Proč sociální dovednosti chybí?
Ve většině případů se sociální fobie neobjeví náhodou. Začíná v dětství - někdy už v šesti letech. Dítě se bojí odpovídat ve třídě, zadrhává, cítí, že se mu všichni smějí. A tak se učí jedinému: vyhýbat se. Vyhnout se hřišti, vyhnout se skupinové práci, vyhnout se pozvánkám na narozeniny. A co se stane? Nikdy se nenaučí, jak začít rozhovor. Jak držet pohled. Jak se smát v pravý okamžik. Jak říct: „Mělo by to být hezky.“
Nejde o to, že jsou hloupí. Nejde o to, že nechtějí mít přátele. Prostě nikdy nezískali tyto dovednosti. A když je někdo v dospělosti potřebuje, cítí se jako člověk, který se snaží řídit auto, aniž by kdy viděl řídicí kolo.
Co se v terapii skutečně děje?
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) není jen o tom, že ti řeknou: „Neboj se.“ To by bylo stejné jako říct někomu, kdo se bojí vody: „Pojď, plav.“ Bez nácviku to nefunguje.
V terapii se začíná s malými kroky. Nejdřív se procvičuje neverbální komunikace - jak sedět, jak dívat, jak mluvit pomaleji. To zní triviálně, ale pro někoho, kdo se bojí, že „každý vidí, jak se třese“, je to jako naučit se chodit znovu.
Terapeut ti ukáže, jak vypadá přirozený pohled do očí. Jak se usmívat, aniž by to vypadalo jako nátlak. Jak držet ruce, aby nevypadaly jako „chci zmizet“. A pak to všechno procvičuješ. Ne na terapeutovi. Ale na ostatních klientech ve skupině.
Proč skupinová terapie funguje lépe?
Představ si, že jsi v místnosti s pěti lidmi, kteří všichni cítí přesně to, co ty. Nikdo tě nekritizuje. Nikdo tě neosvědčuje. Všichni se snaží stejně. A teď si představ, že se tam někdo naučí začít rozhovor. A ty to zkusíš taky. A nezkrátil jsi ho. A nezadrhl jsi. A nikdo se ti nezasmál. A pak ti někdo řekne: „To jsi udělal dobře.“
To je síla skupinové terapie. Nejsi sám. A ty dovednosti, které jsi nikdy nezískal, se teď naučíš v bezpečném prostředí. Bez hrozb, bez posouzení. Jen s podporou a zpětnou vazbou.
Které dovednosti se skutečně procvičují?
Není to jen o tom, jak mluvit. Je to o tom, jak žít ve společnosti. V terapii se trénuje:
- Navazování rozhovoru s neznámým člověkem - třeba na nádraží nebo v obchodě
- Udržování konverzace bez toho, abys musel „něco říct důležité“
- Vyjadřování souhlasu, poděkování, přání - např. „To je skvělá myšlenka“ nebo „Děkuju, že jsi se zeptal“
- Snášení lehkého vtipkování - ne každý vtip je útok
- Flirtování a základy randění - ne jako romantický film, ale jako normální lidský kontakt
- Říct „ne“ bez pocitu viny
Tyto dovednosti se nezískají přečtením knihy. Musíš je dělat. A dělat je znovu. A znovu. Až se ti stanou přirozenými.
Co se děje v hlavě?
Největší překážkou není chybějící dovednost. Je to myšlenka: „Všichni si toho všimnou.“
Když zadrháš, myslíš: „Všichni si to všimli. Myslí si, že jsem hloupý.“ Ale ve skutečnosti? Nikdo si toho nevšiml. Nebo si to všimli, ale o pět sekund později už na to vůbec nevzpomněli.
Terapie tě učí rozpoznávat tyto myšlenky. Zavoláš jim „kognitivní distorze“. A pak se na ně ptáš: „Je to pravda?“ „Máš důkaz?“ „Co by řekl někdo, kdo nezná tvou úzkost?“
Postupně se tvoje myšlenky mění. Ne z „Jsem nekompetentní“ na „Jsem skvělý“. Ale na „Někdy se mi něco nezdaří. A to je v pořádku.“
Co když je to moc těžké?
Některé případy jsou závažné. Lidé nechodí do práce, neodpovídají na telefony, nechávají si jídlo doručit. Pro ně je KBT sama o sobě nestačí.
V takových případech se přidávají léky - obvykle SSRI antidepresiva. Ty nezničí úzkost. Ale uklidní nervový systém natolik, aby se dalo začít trénovat. To je jako dát někomu, kdo se bojí vody, nejprve plavací kruh. Až se trochu uklidní, může začít plavat.
Nejúčinnější je kombinace: léky na uklidnění + terapie na naučení dovedností. A to nejen v klinice. V Česku se rozvíjí projekt Digiwell - aplikace s virtuální realitou, která ti umožní procvičovat sociální situace doma. Můžeš si tam zahrát přednášku, nákup, schůzku s kolegou - všechno bez toho, abys musel vyjít z domu.
Co dělat, když se to nezdaří?
Ne každý den je dobrý. Někdy se stane, že se v terapii zadrhneš. Nebo se rozhovor zhroutí. Nebo ti někdo řekne něco, co tě zraní.
To není selhání. To je součást procesu. V terapii se to rozebírá. Co se stalo? Co jsi cítil? Co jsi si myslel? A co se stalo skutečně?
Nejde o to, aby všechno bylo dokonalé. Jde o to, aby jsi se naučil, že můžeš přežít i neúspěch. A že nejsi „zničený“ kvůli jedné chybě.
Je to možné?
Ano. Je to možné. Ale ne rychle. A ne sám.
Sociální fobie není závada. Je to naučený vzor. A jak každý naučený vzor, jde ho změnit. Jen potřebuješ někoho, kdo ti ukáže, jak to dělat. A místo, kde to můžeš zkusit - bez hrozeb, bez posouzení, bez smíchu.
Nejde o to, aby tě všichni milovali. Jde o to, abys se naučil žít s tím, že tě někdo nemusí mít rád. A že to je v pořádku.
Ty dovednosti nejsou pro „normální lidi“. Jsou pro každého, kdo chce mít vlastní život - ne ten, který si vymyslel úzkost.