Komplexní PTSD: Jak psychoterapie pomáhá při dlouhodobé traumatizaci a zanedbání

Komplexní PTSD není jen silnější verze běžné posttraumatické stresové poruchy. Je to jiná nemoc - vyrostlá z dlouhodobého zanedbání, násilí nebo úzkosti, která se tajila v dětství. Zatímco běžná PTSD vzniká po jedné šokující události - například dopravní nehodě nebo útoku - komplexní PTSD se kumuluje roky. Je to stres, který se vplíval do každého dne, kdy dítě nevědělo, jestli bude v noci bezpečné, jestli bude mít jídlo, nebo jestli ho někdo miluje. A když dospělá osoba přijde do terapie, neví, proč se cítí tak prázdná, proč se vždy viny cítí, i když nic neudělala, a proč se jí nedaří důvěřovat nikomu, ani terapeutovi.

Co je komplexní PTSD skutečně?

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí 11. revize (ICD-11), která v Česku platí od ledna 2022, je komplexní PTSD diagnostickou kategorií samostatnou. Vzniká v důsledku opakovaného, dlouhodobého traumatu, který se odehrává v kontextu vztahu s někým, kdo měl mít zodpovědnost o tvou bezpečnost - rodič, pečovatel, učitel. To může být fyzické násilí, sexuální zneužívání, emocionální zanedbání, nebo trvalé odloučení od důvěryhodné osoby.

Na rozdíl od běžné PTSD, která se projevuje hlavně flashbaky, vyhýbáním se a přehnanou reakcí na nebezpečí, komplexní PTSD přidává tři nové vrstvy:

• Emoční dysregulace - náhlé výbuchy hněvu, které připomínají dětské křiky, nebo naopak úplné ztuhnutí, kdy se člověk necítí nic, ani radost, ani smutek.
• Negativní sebevnímání - pocit, že jsi závadný, že jsi to zasloužil, že jsi vina, že jsi „poškozený“ a nezvládáš život, protože jsi „špatný“.
• Vztahové potíže - nemožnost důvěřovat, neustálá obava, že tě opustí, nebo naopak - přilnutí k lidem, kteří tě zneužívají, protože to je jediné, co znáš.

Ve výzkumech se uvádí, že až 8 % populace může trpět komplexní PTSD, ale většina jich neví, že to má. Mnozí jsou diagnostikováni jako mají „poruchu osobnosti“, „deprese“ nebo „obesedantní úzkost“. A to proto, že v Česku ještě mnoho terapeutů neví, co je C-PTSD. I když WHO uznala tuto poruchu v roce 2022, většina českých psychiatrů a psychologů nebyla v tomto směru vzdělávána.

Proč se to nesprávně diagnostikuje?

Americká psychiatriecká asociace (APA) do DSM-5, který se používá v mnoha zemích, C-PTSD nezařadila. Místo toho rozšířila kritéria pro běžnou PTSD. To znamená, že v USA i v mnoha českých klinikách se pacient s komplexním traumatem dostane do „běžné“ kategorie PTSD - a pak dostane léčbu, která na něj nevypadá.

Problém je v tom, že standardní terapie pro PTSD - jako je například EMDR nebo expozice - jsou navržené pro jednorázové trauma. Když člověk měl traumata od 3 let, kdy mu matka nechávala jídlo, nebo od 8 let, kdy ho otec bičoval, tak jeho mozek se naučil, že svět je nebezpečný, že on je nevážný, a že nikdo ho neochrání. Tyto věci nejde „vypnout“ jen tím, že si představíš autonehodu.

Ve výzkumu z roku 2024, který provedla Michaela Čmíralová, se jedinci s vývojovým traumatem vyprávěli, že před terapií cítili, že „jsou špatní“, „nejsou schopní“, „vždycky vše zničí“. A když jim terapeut řekl: „Zkus si představit, jak se to stalo,“ - cítili se, jako by je někdo znovu zneužil. Ne proto, že byli odolní, ale protože jejich mozek ještě nebyl připravený na zpracování. Nejprve potřebují pocit bezpečí. Nejprve potřebují vědět, že někdo je schopný je nejen slyšet, ale i nechat být.

Jak se léčí komplexní PTSD?

Léčba není jednorázová akce. Je to cesta, která trvá roky. A nejde o to „překonat trauma“. Jde o to, se znovu naučit žít.

Nejúčinnější přístup je fázový:

1. Stabilizace - tady se nepracuje s pamětí. Pracuje se s tělem, s dechem, s emocemi. Klient se učí, jak se zastavit, když začne být přehnaně nervózní. Jak se vracet do současnosti, když ho přepíná do minulosti. Jak se učit říct „ne“, když se cítí tlak. Techniky jako STAIR (Skills Training in Affective and Interpersonal Regulation) nebo tělesně orientovaná terapie pomáhají obnovit kontrolu nad vlastním tělem.
2. Zpracování traumatu - až je klient stabilní, může začít pomalu procházet vzpomínky. Ale ne všechny najednou. Ne jako v běžné PTSD, kde se „vyčerpá“ trauma. Zde se pracuje s malými kousky, s podporou, s příležitostí zastavit. EMDR se používá, ale jen s úpravami. Někdy se používá psychodynamická terapie, kde se hledá, jak se trauma vkládalo do vztahů.
3. Integrace - až se trauma zpracuje, člověk se učí, jak žít s tím, co bylo. Jak si najít nové vztahy, jak se cítit vlastním, jak mít radost bez pocitu viny. Jak se stát tím, kdo je, a ne tím, kdo ho zneužíval.

V Česku je těžké najít terapeuta, který má výcvik v těchto metodách. Mnoho terapeutů se učí jen na základních kurzech. A ti, kteří mají zkušenosti, často pracují jen v soukromých praxích, kde je léčba drahá. Výsledek? Lidé zůstávají dlouho bez pomoci. Někteří se ztrácejí v depresi, někteří se dostávají do závislostí, jiní se přestávají snažit.

Co se děje v těle?

Nejde jen o myšlenky. Komplexní PTSD je také tělesná porucha. Tělo si pamatuje. Lidé s C-PTSD často trpí nevysvětlitelnými bolestmi hlavy, břicha, prsou. Mají závratě, zrychlený tep, nespavost. Někteří se přestávají cítit vlastním tělem - to se jmenuje disociace. Cítí se, jako by se dívali na sebe zvenku. Nebo se ztrácejí v „práznotě“. Někdo popisuje to tak: „Cítím se jako prázdný dům. Nikdo nebyl, nikdo nešel, nikdo nezůstal.“

Tělesně orientované terapie - jako je somatic experiencing nebo sensorimotor psychotherapy - pomáhají tělu zase začít věřit, že je bezpečné. Když se tělo naučí, že se někdo může dotknout bez toho, aby to znamenalo násilí, začíná se měnit i vnitřní svět.

Proč je to tak těžké v Česku?

V Česku se o komplexní PTSD mluví málo. Výukové programy na psychologických fakultách se ještě neupravily na ICD-11. Mnoho klinických psychologů neví, jak C-PTSD rozpoznat. A když ji vidí, často ji přehlíží jako „obvyklou úzkost“ nebo „poruchu připojení“.

Je to také otázka přístupu. Většina terapie v Česku je zaměřená na „vyřešení problému“. Ale komplexní PTSD se neřeší. Je třeba ji přijmout. A to je těžké. Nejen pro klienta, ale i pro terapeuta. Protože to znamená přijmout, že někdo byl zneužíván, a že to nebylo jeho chyba. A to některé systémy nechtějí slyšet.

Je to také otázka času. Léčba trvá 2-5 let. Výběr zdravotního pojištění neplatí za tak dlouhou terapii. Většina lidí musí platit z vlastní kapsy. A to je pro mnohé nemožné.

Co můžeš udělat, pokud si myslíš, že máš C-PTSD?

Není to chyba. Není to slabost. Je to odpověď na to, co ti bylo učiněno. A tvoje odpověď je lidská.

Začni tímto:

• Nejdi hledat „nejlepšího terapeuta“. Najdi někoho, kdo slyší, nejen kdo vysvětluje. Kdo ti řekne: „To je těžké. A nebyla to tvá chyba.“
• Nečekávej, že se vše změní za pár měsíců. Léčba je jako záhrada. Nejprve musíš připravit půdu. Pak zasadit semínko. A pak čekat.
• Přemýšlej o těle. Dýchání. Procházky. Masáže. Voda. Tělo ti hovoří. Nauč se ho poslouchat.
• Nemusíš mít všechno zpracované najednou. Stačí, když dnes nevyčítáš sobě, že jsi „špatný“.

Existují i skupiny podpory - některé v Praze, Brně, Ostravě. Nejsou dokonalé, ale někdy stačí slyšet, že někdo jiný cítí to samé. A že to není něco, co musíš skrývat.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Ženy jsou dvakrát častěji postiženy než muži. To neznamená, že muži nejsou. Ale když muž v dětství zažil násilí, často se učí, že se nesmí cítit. Že se nesmí plakat. Že se nesmí „zhroutit“. Takže se zavře. A pak se v dospělosti přihlásí s únavou, se závislostí, s agresí - a nikdo neví, že je to trauma.

Děti, které rostly v rodinách s alkoholikem, s depresivní matkou, s otcem, který se „nemohl zajímat“, s rodiči, kteří se „neuměli starat“ - tyto děti vyrůstají s tím, že se musí stát „silnými“. A pak se v dospělosti zhroutí. Bez důvodu. Bez vysvětlení.

Chtěl bych vědět - může to být léčeno?

Ano. Ale ne tak, jak se to obvykle představuje. Nejde o to „vyléčit se“. Jde o to, přestat se bát sebe. Přestat se stydět. Přestat si myslet, že jsi „zničený“.

Lidé, kteří prošli dlouhou léčbou, říkají: „Nevím, jak jsem se dostal sem. Ale dnes už nejsem ten, kdo jsem byl. A to je dost.“

Není to rychlé. Není to snadné. Ale je to možné. A ty jsi hodný, i když to teď nevnímáš. I když tě někdo zneužíval. I když ti nikdo neřekl, že jsi důležitý. Ty jsi stále důležitý. A to, co jsi prožil, neznamená, že jsi ztracený. Znamená to, že jsi přežil. A přežití je už začátek.