Motivační rozhovory nejsou o tom, jak přesvědčit někoho, aby přestal užívat. Nejsou o tom, jak ho přimět k souhlasu s plánem léčby. Nejsou ani o tom, jak mu vysvětlit, že je na špatné cestě. Motivační rozhovory jsou o tom, jak najít v člověku ten slabý, tichý hlas, který říká: Možná bych to chtěl změnit. A pak ho podpořit, aby ten hlas sám zvýšil hlasitost.
Co je motivační rozhovor a proč je to jiné než „přesvědčování“
Motivační rozhovor (Motivational Interviewing, MI) je terapeutický přístup vyvinutý v 80. letech americkým psychologem Williamem R. Millerem. Původně pracoval s alkoholiky na University of New Mexico a zjistil, že když přestal nátlakem vyžadovat změnu, začali klienti mluvit o změně sami. V roce 1991 spolu s Stephenem Rollnickem vydali první knihu o této metodě - a od té doby se MI stala jedním z nejvěrohodnějších nástrojů v adiktologii.
Na rozdíl od tradičních přístupů, kde terapeut říká: „Musíš přestat“, MI říká: „Co by se stalo, kdybys přestal?“ Nebo: „Co ti brání být schopen toho, co chceš?“
Je to ne-nadřazený, ne-direktivní přístup. Nejde o to, aby terapeut měl pravdu. Jde o to, aby klient sám objevil, proč by měl chtít změnit své chování. A to je klíč. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří sami najdou důvody ke změně, se k ní drží déle - a to i v případě těžkých závislostí.
Čtyři pilíře, které MI podporují
Každý úspěšný motivační rozhovor je postavený na čtyřech základních principech. Ty nejsou jen teoretické - jsou praktické. Každý terapeut, který je používá, vidí rozdíl.
- Empatie - nesoudit, nesnažit se „napravit“ klienta. Naslouchat s otevřeným srdcem. To znamená přijmout, že ambivalence je normální. Klient může chtít přestat kouřit a zároveň si vědět, že kouření ho uklidňuje. To není nesoulad - to je lidské.
- Podpora sebedůvěry - místo aby terapeut říkal: „Ty to zvládneš“, říká: „Co ti v minulosti pomohlo překonat obtíže?“ Tím ukazuje, že změna už někdy proběhla. A když to klient přizná, začíná věřit, že to může zvládnout znovu.
- Respektování ambivalence - nikdy nevytvářet boj mezi „chci“ a „nechci“. Místo toho se otázky zaměřují na to: „Co by se stalo, kdyby jsi se rozhodl pro změnu? A co kdyby jsi se rozhodl nechat to, jak je?“ Tím se vytváří prostor pro vlastní rozhodování.
- Podpora autonomie - klient je vlastním majitelem své změny. Terapeut není „záchranář“, ale průvodce. Pokud klient cítí, že někdo jiný mu říká, co má dělat, odporuje. Pokud si myslí, že to dělá sám, začíná se zapojovat.
Techniky, které fungují - a které ne
MI není o tom, co říct. Je to o tom, jak naslouchat. A jak reagovat.
Nejčastější chyba začínajících terapeutů je příliš rychlé použití technik jako „reflektivní naslouchání“ - kdy terapeut opakuje slova klienta jako robot. To nevypadá přirozeně. To vypadá jako manipulace. A klienti to cítí.
Pravé reflektivní naslouchání zní takto:
Klient: „Nevím, jestli to zvládnu. Každý den si říkám, že příště.“
Terapeut: „Takže to, že si to říkáš každý den, je zároveň i způsob, jak se sám sebe uklidnit?“
To je jiné. To je hluboké. To je o tom, co se skrývá za slovy.
Další klíčové techniky:
- Otevřené otázky - „Co by se stalo, kdyby jsi přestal?“ místo „Chceš přestat?“
- Afirmace - „Vidím, že tě to opravdu zajímá.“ - ne „Jsi skvělý.“
- Souhrny - „Takže jsi řekl, že kouření ti pomáhá zvládnout stres, ale zároveň ti dělá starosti, že to ovlivňuje tvé zdraví a vztahy s dětmi. Je to tak?“
Co nefunguje? Všechno, co je direktivní: „Měl bys to udělat.“ „To je špatně.“ „Jsi zodpovědný.“ „Musíš se snažit.“
MI neřeší problém. MI vytváří prostor, ve kterém klient sám začne řešit problém.
Proč MI funguje lépe než tradiční metody
Výzkumy jsou jednoznačné. Metaanalýza Burke, Arkowitz a Dunn z roku 2003 ukazuje, že MI zvyšuje pravděpodobnost změny o 70-80 % u klientů s nízkou motivací. To znamená, že z každých 10 lidí, kteří nechtějí změnit své chování, jich 7-8 se při použití MI začne přesouvat k změně.
Proč? Protože MI neodporuje lidské přirozenosti. Lidé neodpovídají na nátlak. Odpovídají na porozumění. Na respekt. Na to, že někdo vidí jejich boj a nebere ho jako „odpor“.
V České republice je MI standardem. Podle Metodiky pro podporu kvality v adiktologických službách (2022) ji používá 92 % adiktologických center. V nízkoprahových centrech ji 85 % klientů preferuje před tradičními přístupy, jako jsou 12-krokové programy.
Je to také efektivnější. Jedno sezení trvá 20-40 minut - což je více než krátké intervence, ale výsledky jsou trvalejší. A nevyžaduje žádné speciální vybavení. Stačí křeslo, člověk a schopnost naslouchat.
Kdy MI nefunguje - a co s tím
MI není zázračná metoda. Není pro všechny. A ne každý terapeut ji umí správně.
Nejčastější problémy:
- Přílišná direktivita - 28 % začínajících terapeutů přechází do „přesvědčovacího režimu“ a začnou říkat, co má klient dělat. To zničí celou metodu.
- Nedostatečná kvalifikace - MI vyžaduje hluboké školení. Základní kurz trvá 40 hodin. Plná kvalifikace vyžaduje 60 hodin teorie a 100 hodin praxe pod supervizí. Bez toho se metoda může stát manipulací.
- Klienti s těžkými duševními poruchami - například u 35 % klientů s bipolární poruchou MI sama nestačí. Vyžaduje kombinaci s farmakoterapií a stabilizací.
- Chybějící empatie - jak říká jeden terapeut na fóru: „MI je skvělá teorie, ale v praxi s těžkými klienty často selhává, protože vyžaduje vysokou empatii, kterou mnozí terapeuti nemají.“
Řešení? Supervize. Pravidelná. Každé dva měsíce. A vědomí, že MI není technika - je to duševní přístup. Duch metody je důležitější než její techniky.
MI v praxi - příklady z českých center
V K-centru Pardubice používají hru „Drogotoč“ - kombinaci MI a terapie hrou. Během tří měsíců se motivace ke změně zvýšila u 78 % klientů. Ne proto, že jim někdo řekl, co mají dělat. Ale protože si sami vytvořili příběh o tom, co by mohlo být jinak.
V probační službě České justice se MI používá od roku 2023 pro klienty s drogovými delikty. První výsledky ukazují na 22 % snížení recidivy. Lidé, kteří se sám rozhodli změnit, se nevrací.
A v nízkoprahových centrech? Klienti říkají: „Nikdy mi nikdo neřekl, že mám právo mít oba pocity. Že je v pořádku, když chci i nechci. A to mi dalo prostor.“
Budoucnost MI - digitalizace a rizika
MI se šíří. V roce 2022 vydalo KDP Adiktologie aplikaci „Motivačí“, která klientovi pomáhá sledovat svou motivaci. U lidí s lehkou závislostí má úspěšnost 65 %. To je významné - ale ne nahrazuje rozhovor. Pouze ho doplňuje.
Ve vývoji je platforma „MI Pro“, která má v roce 2026 analyzovat textová data klienta a identifikovat úroveň ambivalence. Umělá inteligence může pomoci terapeutovi - ale nikdy nemůže být terapeutem.
Prof. Jiří Raboch varuje: „Když se MI stane jen školením na 10 hodin, ztratí svou esenci.“ A má pravdu. MI není nástroj. Je to filozofie. Je to vztah. Je to respekt.
Největší riziko není, že MI nefunguje. Je to, že ji budou používat špatně - jako nástroj pro přesvědčování, místo jako cestu k vlastnímu poznání.
Co dělat, když chceš začít používat MI
Nejprve se nauč naslouchat. Nejen slovům. Emocím. Tichým odporům. Změnám ve hlasu.
Přečti si Miller a Rollnick - „Motivational Interviewing: Preparing People for Change“. Nejde o to, co říct. Ale jak naslouchat.
Pořiď si supervizi. Bez ní se MI stane jen technikou. A techniky selhávají, když se člověk ztratí.
A pamatuj: Nejde o to, aby klient změnil své chování. Jde o to, aby se změnil on sám. A to se nestane, když ho někdo přesvědčí. Jen když se sám rozhodne.
MI není o tom, jak změnit klienta. Je to o tom, jak ho nechat změnit sám sebe.