Nebude mi hloupé mluvit o sobě s cizím člověkem? Jak překonat ostych v terapii

Je vám známé to pocity, kdy si říkáte: „Ale co bych mu řekl? To zní hloupě. Nechci, aby mě považoval za šílence.“ Když poprvé přijdete do terapie, je to jako stát před zrcadlem, které vás nejen ukazuje, ale ještě vás i poslouchá. A to je pro mnohé nesnesitelné. Nejste sami. V Česku 68,2 % lidí si myslí, že mluvit o sobě s cizím člověkem je nepřirozené. Ale to neznamená, že to musí zůstat takto navždy.

Nejste hloupý, jste člověk

Největší iluze, která vás drží v terapii od začátku, je přesvědčení, že vaše city, myšlenky nebo zkušenosti jsou „příliš hloupé“ nebo „příliš malé“ na to, aby se o nich mluvilo. Ale terapeut nevyhodnocuje, jestli je váš strach před přímočarou konverzací „hodný“ nebo „hodně závažný“. On si jen sedá a poslouchá. Většina lidí, kteří přijdou, začíná s něčím, co se zdá být „maličkostí“: „Mám problém s tím, že se neodvážím říct ne,“ nebo „Cítím se špatně, když mě někdo požádá o radu.“ A tyto věci jsou přesně to, co terapie potřebuje. Neexistuje žádný „správný“ důvod, proč jít k terapeutovi. Stačí, že vám to dělá těžké.

Podle průzkumu Národního registru psychoterapeutů z prosince 2023 se 76,3 % klientů cítí lépe už po deseti sezeních. A většina z nich začínala tím, že se bála, že se „něco neřekne správně“. Terapeut není soudce. Je to někdo, kdo se naučil poslouchat tak, že nevěří, že by něco, co říkáte, mohlo být „hloupé“. Pokud by to bylo, nebyl by terapeutem.

První sezení není o odhalení - je o bezpečí

Nečeká se od vás, abyste v první hodině řekli všechno. Vůbec ne. Většina terapeutů v prvních třech až pěti sezeních vůbec neptá na traumata, rodinné konflikty nebo staré bolesti. Ptají se na to, co vás dnes napadlo, když jste se probudili. Co vás dnes vyčerpalo. Jak se cítíte, když se podíváte do zrcadla. To je všechno. A to je dost.

Psycholožka Mgr. Jana Dvořáková to říká jasně: „Potřebujete terapeuta, který vás bude vést pomalými kroky.“ Tento proces se jmenuje vytváření bezpečného prostředí. A to není jen „dobře se chovat“. Je to technika. Terapeut používá jazyk, který nevynucuje, ale nabízí. Mluví pomalu. Neříká: „A teď mi řekni, co tě trápí.“ Místo toho říká: „Když si vzpomínáš na ten den, co se stalo, co se děje v těle?“

Podle klinických pokynů Ministerstva zdravotnictví ČR z roku 2020 je tato fáze klíčová. Pokud se vám v prvních sezeních nezdá, že je prostředí bezpečné, neznamená to, že jste špatný klient. Znamená to, že ještě nemáte správného terapeuta. A to je v pořádku.

Techniky, které opravdu fungují

Neexistuje jedna magická metoda, ale existují techniky, které se ukázaly jako účinné u většiny lidí s terapeutickým ostychem. Nejčastější je kognitivně behaviorální terapie (KBT). Ta vás neučí, jak „přemýšlet lépe“. Učí vás, jak přestat reagovat automaticky. Například: když se vám zdá, že terapeut vás soudí, vaše tělo se napne, srdce začne bušit rychleji, a vy se uzavřete. KBT vám pomůže rozpoznat: „To není pravda. On nevědí, co dělám. On jen poslouchá.“

Další technika je postupné vystavování. Nejprve se mluví o povětrnosti. Pak o tom, jak jste se cítili, když jste se včera s někým bavili. Pak o tom, kdy jste se naposledy cítili nepochopeni. Až potom - pokud chcete - o tom, proč jste se v dětství bál říct „ne“. Každý krok je malý. Každý krok je vašim.

Podle metaanalýzy z Českého časopisu psychologického z roku 2023 má KBT úspěšnost 82,7 % u lidí s počátečním ostychem. Ale není to jediná cesta. Humanistická terapie, založená na Carlu Rogersovi, funguje jinak. Zde není žádná technika. Je tu jen přítomnost. Terapeut vás přijímá, jak jste. Bez hodnocení. Bez rad. Jen říká: „To zní těžké.“ A někdy to stačí.

Co se děje v hlavě, když se bojíte mluvit?

Nejčastější myšlenka, která vás zadrhne, je: „On mě bude považovat za slabého.“ Nebo: „Už to někdy někdo slyšel, a neřekl nic.“ Ale podle psychologa Christopha Andrého je to přesně to, co se nazývá „ostych z veřejnosti“. To je ten strach, že někdo, kdo vás nezná, vás ocení špatně. A to je přesně to, co terapie řeší - ne tím, že vás přesvědčí, že to není pravda, ale tím, že vám ukáže, že to není pravda.

Když vám terapeut řekne: „To je přirozené, že se tak cítíte,“ neříká to jen proto, aby vás uklidnil. Říká to, protože ví, že to je pravda. Každý, kdo se poprvé obrátí o pomoc, se cítí takhle. Většina lidí, kteří přijdou, je v první hodině napjatá jako před výsledkem zkoušky. Ale po třech sezeních už se většina z nich směje. Ne proto, že problém zmizel. Protože už nejsou sami s tím, co cítí.

Co dělat, když se vám to nezdá?

Ne každý terapeut je pro každého. A to je v pořádku. Mnoho lidí přestane chodit po čtyřech sezeních, protože cítí, že terapeut je „příliš agresivní“ nebo „neposlouchá“. To není vaše chyba. To je jen neshoda.

Uživatel MartinK na portálu AdiCare napsal: „Můj první terapeut chtěl, abych okamžitě mluvil o traumatu z dětství. Po čtyřech sezeních jsem přestal chodit.“ To není terapie. To je násilí. Terapeut, který tlačí, neřeší ostych. Ten ho zvyšuje.

Naopak, pokud terapeut čeká, neříká nic, jen vás nechá mluvit, a když se zastavíte, říká: „Můžu se zeptat, co se právě stalo?“, tak to je ten správný přístup. A když se vám to nezdá, můžete to říct. „Nechci o tom mluvit.“ „Je to pro mě moc.“ „Nemůžu.“ A on to přijme. A pak příští týden se to znovu pokusíte. A pak znovu. Až jednoho dne to vyjde. Samo.

Online terapie - snazší vstup

Ne všichni chtějí sedět v kanceláři s člověkem, kterého neznají. A to je v pořádku. Online terapie, která tvoří už 34,7 % trhu, je pro mnohé ideální vstupní brána. Můžete mluvit z postele. Z kuchyně. Z auta. A většina lidí říká, že se jim v online prostředí otevře snadněji. Možná proto, že nevidíte terapeutovu tvář. Možná proto, že nemusíte říct: „Ahoj, jsem tu.“ Stačí napsat: „Dnes mi to dělá těžké.“

Psychoterapeutka Mgr. Eva Svobodová to říká jasně: „Výhodou online terapie je její rychlá dostupnost v náročných situacích.“ A někdy je to všechno, co potřebujete. Ne kompletní řešení. Jen první krok. A ten je důležitý.

První krok není cíl - je začátek

Největší chyba, kterou lidé dělají, je myslet si, že terapie je o tom, aby „něco vyřešili“. To není pravda. Terapie je o tom, abyste se naučili vnímat sebe. O tom, abyste pochopili, že vaše strachy nejsou znakem slabosti. O tom, abyste zjistili, že když se o sobě mluví, neznamená to, že jste „hloupý“. Znamená to, že jste lidský.

Průměrně je potřeba šest a půl sezení, aby se vytvořila dostatečná důvěra pro hlubokou komunikaci. Ale většina lidí začíná cítit změnu už po třech. A po deseti? Většina už nechce jít jinam. Ne proto, že všechno vyřešili. Protože už nejsou sami.

Nejste hloupý, že se bojíte mluvit. Jste člověk, který se naučil, že jeho city nejsou bezpečné. Terapie vám ukazuje, že to není pravda. A že vás nikdo neodmítne, jen proto, že jste se odvážil říct, co cítíte. To je ta pravá síla. A ona začíná tím, že si řeknete: „Dnes se o tom pokusím.“

Co dělat dnes?

Nečekáte na „správný čas“. Nečekáte, až budete mít „dost silné“ problémy. Nečekáte, až vás někdo požádá. Dnes můžete udělat jednu věc: najít jednoho terapeuta, který vás nebudou tlačit. Zkontrolujte recenze na Psycholog.cz nebo Hedepy.cz. Vyhledejte někoho, kdo píše, že „pracuje pomalu“ nebo „vytváří bezpečí“. Napište mu: „Mám strach, že to bude hloupé. Můžu přijít?“

A když přijdete, neříkejte nic. Jen sedněte. A když se vám to zdá těžké - řekněte to. Terapeut to pochopí. Protože on je tam právě proto, aby vás neodmítl. Aby vás nevěděl, jak máte žít. Aby vás jen poslouchal. A možná, až budete mluvit o povětrnosti, vás to někdy přivede k tomu, proč jste přišli. A to bude v pořádku. Všechno v pořádku.